Smysl článku
Článek se nezabývá detaily z morfologie, fyziologie, taxonomie vířníků. Popisuje pouze nejnutnější informace nutné pro pochopení postupu, jak lze v praxi kultivovat vířníky jako krmivo pro akvarijní živočichy. Vířníci jako živé krmivo vhodné pro umělou kultivaci jsou obchodním segmentem, jemuž je věnována největší pozornost v profesionálních akvakulturách. I jejich umělá kultivace je natolik zajímavá, že stojí za to se seznámit s některými aspekty poněkud podrobněji. K pochopení významu a okolností ovlivňující kultivaci vířníků a jejich zkrmování je potřeba vědět některé důležité informace.

Vířníci v moderní akvaristice hrají významnou roli. Slouží jako krmivo pro potěr ryb, vyžadující velmi drobnou živou stravu. V současné době boom kultivace tohoto zdroje potravy pro akvarijní ryby je zejména v mořské akvaristice, velká perspektiva je i pro akvaristiku sladkovodní. Zdroj: Saltwateraquariumblog.com

Co jsou vířníci?

Vířníci (Rotatoria, Rotifera, Rotifers, Radertiere) jsou považováni za samostatný živočišný podkmen nebo třídu, je jich mnoho druhů (přibližně 1000, v ČR asi 600) v různých velikostech, ale obvykle v rozměrech od 40 mikronů, vyhovujících krmení nejmenších potěrů. Jsou to mnohobuněční živočichové s vytvořenými orgány. Většina je sladkovodních, někteří tolerují brakickou vodu, mírně se vyskytují na pevnině hlavně ve vlhku, omezeně žijí i v mořské vodě. Největší druhy jsou ale již pro nejmenší potěry příliš velké, od půl do dvou milimetrů a dají se s nimi krmit větší ryby. Někteří velcí vířníci jsou draví (Asplanchna) podobně jako buchanky a napadají potěr a ostatní plankton, někteří mají tvrdou nepoživatelnou schránku. Většina vířníků požaduje dostatečně okysličenou vodu, ale někteří snášejí vodu poměrně znečištěnou organickými látkami, což bývá pro masovou kultivaci nejvýhodnější. Proto je nutné jejich vhodnost napřed prověřit, zda se dají uměle kultivovat v podmínkách vyhovujících chovateli rybek, dále ve vodě určitých chemických parametrů podobných, jako má nádrž s potěrem, a potom vyzkoušet také vhodnost jejich zkrmování na méně důležitém odchovu nebo menší skupině potěru. Některé druhy vířníků plavou ve volné vodě, některé žijí přisedle na povrchu kamenů, rostlin apod., a mají význam pro výživu potěru obírajícího dno a povrch rostlin, např. sturisomy, lorikárie a podobně.

U vířníků se rozlišují menší krátkověcí samci a větší samice. Někteří vířníci jsou potravní specialisté a vysávají obsah živých řas. Vířníci se rozmnožují vajíčky, při dobré výživě jich tvoří více. K tvorbě vajíček někdy dochází i dlouhodobě bez přítomnosti samců (partenogeneze).

Tvar vířníků je velmi často podobný různým typům pohárků s nožkou. V horní části, kde je pohárek otevřený, jsou vířivé zatažitelné brvy, zajišťující pohyb a přihánějící potravu do hltanu, odkud se přesouvá do mastaxu. Mastax je (kvůli tvrdosti) zvápenatělý žvýkací orgán, který drtí stravu, která se do něj dostane, a odtud jde do žaludku. V přírodě hlavní potravou jsou řasy a detrit. V těle vířníka je dále vylučovací soustava a pohlavní orgány. Tělo vířníků je obalené proteinovou vrstvou, zvanou lorica.

Délka života vířníka je přibližně 3 a půl až 4 a půl dne. Pohlavní dospělost nastává po 12 až 36 hodinách a samice poté kladou vajíčka každé čtyři hodiny, čili během života vyprodukují asi 10 generací. Rychlost životního cyklu závisí na teplotě, čím vyšší, tím rychlejší.

Vířníci se rozmnožují pohlavně nebo nepohlavně (bez přítomnosti samců), což záleží na druhu a životních podmínkách.

Takzvaný "červený vířník“ neznačí konkrétní druh vířníka, ale znamená, že vířníci jsou zbarvení sezónním výskytem určitého nanoplanktonu, kterým se živí v přírodním prostředí. Někdy se tak komerčně kvůli lepší prodejnosti označuje i jakýkoliv prodávaný vířník, přestože červeně zbarvený nanoplanktonem není.

Význam vířníků jako krmiva

Základní snahou každého chovatele při odchovu potěru je co nejúspěšnější překonání kritického období v prvních týdnech od vykulení z jiker do stadia počínajícího vybarvení mladých rybek. Pokud vyloučíme krmivové specialisty, tradičně velmi ceněným "prachovým“ krmivem pro první dny až týdny krmení jsou vířníci. Největší výhodou vířníků je to, že pokud jsou vířníci podáni jako krmivo do vody přibližně stejných parametrů, tak dlouhodobě přežívají a při vhodném dávkování jsou potěru jako krmivo trvale v dispozici, aniž by hrozilo znehodnocení vody nebo jiná rizika, naopak jsou schopni vodu částečně čistit. Vířníci v akvarijních podmínkách nehynou brzy jako artémie a nezvyšují obsah soli ve vodě, nebo během dvou dnů nedorostou do velikosti nebezpečné pro potěr jako některé buchanky. Vířníci mohou být podle druhů menší i větší, takže je možno mít menší i větší druhy pro potěr různé velikosti, je však nutné množit je v oddělených kulturách. Kultivace vířníků je v případě praktického zvládnutí velmi výhodná, protože vířníci, zejména s použitím bioenkapsulace představují atraktivní krmivo, které se dá dobře množit a používat poměrně dlouho od nejmenšího až po dost velký potěr nebo až dospělé ryby s úzkým hltanem. Významnou výhodou vířníků je to, že se v nádrži pohybují poměrně klidně, na rozdíl od nauplií žábronožek a buchanek, které se pohybují skokem. To je výhodné pro krmení potěrů ryb, které nejsou obratnými lovci. Ovšem na druhou stranu vířníci nejsou vhodní pro krmení specialistů, kteří reflexně reagují pouze na typický skákavě-klouzavý pohyb nauplií buchanek nebo perlooček.

Někteří akvaristé dokonce rozmnožování ryb časově směrují do období, kdy se v přírodě objevuje masový výskyt vířníků. Je to dáno tím, že na rozdíl od jednobuněčných organismů používaných jako krmivo (Paramecium, Blepharisma, Euglena) jsou to vícebuněčné organismy s diferencovanými orgány a někteří akvaristé se domnívají, že tím pádem mají vyšší výživnou hodnotu, což nemusí být vždy pravda.

Technické vybavení

Speciální technické vybavení zavedený akvarista nepotřebuje. Je vhodné mít nějaký mikroskop, nemusí být moc výkonný, stačí nejlevnější, který se prodává pro děti, nebo jsou vhodné stereoskopické lupy. Běžným okem nebo obyčejnou lupou nelze dost dobře vířníky ve vodě přesněji identifikovat. Potom je nutné mít vhodnou síťku s velmi malými oky, která se používá na lovení "prachu“, například z tkaniny pro sítotisk nebo z monofilu s uhelonovou špičkou. Síťka z běžného monofilu dokáže zachytit jen vířníky, kteří jsou pro nejmenší potěry příliš velcí. Kromě toho je nutné mít síta, používaná k cezení jemného planktonu, aby byli vytříděni vířníci požadované velikosti a byl od nich oddělen větší plankton. Nejhustší tkaniny pro sítotisk mají oka o velikosti kolem 15 – 20 mikronů, ovšem cena za metr² je kolem 1000 Kč a cezení někdy probíhá dost pomalu.

Kde se vířníci vyskytují?

Důležité je vědět, že vířníky lze najít prakticky celoročně v přírodě v každé sladké vodě, ale jejich množství závisí právě na podmínkách daných okolním prostředím. Vířníci se ve velkém množství objevují typicky v cyklech, když jsou pro ně podmínky výhodné. Protože v přírodě jsou jejich hlavní potravou řasy, tak největší množství vířníků je na jaře v době, když se prodlouží den a zvýší teplota vody, takže se začnou množit řasy. Potom dojde k masovému výskytu vířníků. Jenže potom jejich stav klesne (zdánlivě zmizí), protože buďto požerem omezí výskyt řas a hladoví a málo se množí, nebo vířníky potlačí jejich predátoři nebo konkurenti, obvykle jiný živočišný plankton.

Nároky na výživu

Vířníci jsou uzpůsobeni na neustálý nutný přísun potravy. Trávicí cyklus od příjmu potravy po vyloučení nestrávených zbytků trvá 10 – 20 minut. Při déletrvajícím hladovění nad 48 hodin se po opětovném příjmu stravy trávicí cyklus zpomaluje až na 30 – 90 minut. Nemohou si vytvořit extrémně větší zásobu živin, jako například obratlovci (podkožní tuk, glykogen, aminokyseliny, proteiny), takže pokud vířník nepřijímá potravu, tak podle teploty vody již po několika hodinách je kriticky vyhladovělý a výrazně se snižuje jeho hodnota jako zdroje živin. Během jednodenního hladovění vířníci ztratí i více než čtvrtinu svojí tělesné hmotnosti a zhoršují se jejich parametry biochemické využitelnosti. To je i potom hlavním důvodem špatných zkušeností některých akvaristů. Pokud odpoledne nalovení vířníci zůstanou bez dalšího krmení v zásobní nádrži bez živin a krmí se jimi ráno, tak jejich výživná hodnota je podstatně nižší. Při speciálním krmení však lze obsah živin ve vířnících zvýšit.

Dlouhodobý přísun živin a jejich kvalita ovlivňuje i celkovou vnitrodruhovou velikost, rozdíly velikosti mohou být až 15%.

Jak získat vířníky?

Vířníci se dají získat jako komerční násada, nebo z divokých zdrojů.

Komerční násada

Jako komerční násada se dají nejčastěji sehnat obrněnky, a to Brachionus plicatilis, který potřebuje slanou vodu, nebo sladkovodní Brachionus calyciflorus. Tyto komerční násady se dají sehnat buďto od výrobců nebo distributorů, někdy jsou nabízeny na akvaristických burzách. Mají čtvrtinovou až poloviční velikost ve srovnání s čerstvě vylíhnutou artémií. Jsou nejvíce rozšířeni proto, že původně se používají pro krmení plůdku tržních mořských a sladkovodních ryb.

Brachionus plicatilis je vířník, který potřebuje slanou vodu v rozpětí 5 – 40 ppt (neboli promile), tedy 5 – 40 g soli na litr vody. Jeho kultivace se doporučuje na dolní hranici 5 ppt, zejména pokud se zkrmují sladkovodnímu potěru. Někdy je obsah soli uveden na balení s vířníkem, bez přesnějšího udání množství.

Pokud se získá násada, mohou být problémy s jejím převodem do vody kvůli šoku z rozdílné slanosti násady a vody v kultivační nádobě. U násady je tedy nutno změřit slanost hustoměrem nebo konduktometrem a upravit na to slanost roztoku v kultivační nádobě. Také je možno bez tohoto vybavení postupovat tak, že se do nádoby nasype sůl odpovídající dávce asi 5 – 10 ppt. Tedy například na třílitrovou láhev od okurek se do vody nasypou dvě zarovnané polévkové lžíce soli (celkem 15 g), lépe mořské (stačí potravinářská). Sůl se ve vodě nemíchá, a ihned po nasypání soli se násada nalije do této vody, kde se ještě sůl nestačila rozpustit. Tato nasypaná sůl ve vodě se ani potom nemíchá, ale nechá se na dně, kde se postupně rozpustí. Tím vznikne koncentrovaný roztok soli, který je u dna nejhustší a u hladiny nejřidší. Vířníci se usadí ve vrstvě, která koncentrací nejvíce vyhovuje původní kultivaci.

Potom se co nejdříve vířníci začnou přikrmovat, nejlépe mikrořasami chlorella, nebo podobnými. Za vhodnou se považuje živá Dunaliella nebo různé slanovodní mikrořasy Nanochloropsis salina, Chlorella marina, Isochrysis galbana, ale mohou se používat i řasy sladkovodní nebo sušené. Také je možno přikrmovat droždím (živými kvasinkami), ovšem je nutná zvýšená opatrnost, protože při předávkování se znehodnotí voda a vířníci zahynou, kvasinky mají ve slané vodě kratší životnost. Kultivační roztok se záměrně nemíchá, ale běžnou manipulací a přikrmováním postupně dojde k promísení vrstev a vířníci mají čas se slanosti přizpůsobit. Potom již probíhá kultivace podle obecných zásad.

Pokud se slanovodní vířník předávkuje droždím nebo jiným krmivem a voda zůstává zakalená, znamená to, že vířníci nestačili dost rychle sežrat krmivo a to se rozkládá a množí se baktérie. Hrozí zkolabování kultury. Jako okamžité opatření je možno zvýšit slanost o několik promile, například do třílitrové láhve se přidá mírně navršená lžíce soli (asi 15 g), která se nechá pomalu rozpustit bez míchání. Sůl omezí růst baktérií, ale nevadí vířníkům, nesmí se však překročit celkové nejvyšší možné dávkování 40 g na litr vody. Následně je nutno co nejdříve založit novou kulturu, protože voda v původní kultuře bude mít rizikové limity odpadních látek vzniklých rozkladem nespotřebovaného krmiva. Tito slanovodní vířníci jsou citliví na obsah amoniaku, který by neměl překročit 1 mg na 1 litr.

Slanomilný vířník se může výhodně kultivovat společně v nádrži s žábronožkou solnou, pokud se žábronožka nechává dorůst a množit podobně jako jiný zooplankton. Zásadní nevýhodou slanovodních vířníků je to, že ve sladké vodě brzy uhynou podobně jako žábronožka solná.

Obvyklá velikost sladkovodní obrněnky B. calyciflorus je 200 – 360 mikronů. Dalším velmi podobným a příbuzným vířníkem je slanovodní Brachionus rotundiformis, který je asi o třetinu menší. V komerčních kmenech vířníků jsou různé velikosti a nabízejí se v různých typech. I vířníci této velikosti se pouze částečně zachytí na sítu vel. č. 1 od Eisenworta (pravděpodobně samice), asi polovina jich projde sítem (asi samci).

Kultivace sladkovodního vířníka Brachionus calyciflorus probíhá podle obecných zásad uvedených níže. Snáší mnohem vyšší koncentrace amoniaku, doporučuje se, aby hodnota nepřekročila 12 mg na 1 litr. Výše uvedení vířníci rodu Brachionus mají obvyklou velikost mezi 150 až 350 mikrony, což je příliš mnoho pro odchovy nejmenších potěrů některých druhů ryb. Proto jednou z možností je získat ještě menší vířníky z divokých přírodních zdrojů.