Při plánování cesty do Keni jsem si toho přál vidět co nejvíce. A jelikož to byla rodinná dovolená, padlo rozhodnutí, že to přeci jen musí být dovolená oddychová. Ale záleží pochopitelně, jak se to vezme a co všechno je ještě oddychem. A pro koho.

Manželka zbystřila pozornost, už když jsem při vybavování letenek začal hodně v předstihu zařizovat nadváhu na zavazadla pro potápěčskou výstroj. Dalších třicet kilogramů navíc pro každého, k základní batožině 20 kg. Nakonec jsme se vešli společně do 90 kg. Letecká společnost Condor air se k záležitosti nadváhy postavila opravdu chlapsky a nebylo při letu do Mombasy třeba nic navíc platit, stejně tak Lufthansa, se kterou jsme letěli z Prahy do Frankfurtu, kde jsme měli mezipřistání. Jak jsem pak zjistil, cestujete-li s Condor air (která létá hlavně pro cestovku Thomas Cook), není problém bezplatně dopravit kola, kajak, golfové náčiní apod., začnete-li to vybavovat dostatečně včas a letíte na dovolenou s chartrovým letem. Na normálních pravidelných linkách by to problém byl.

Zážitky s fototechnikou

Drobnější problém vzniknul na frankfurtském letišti. Jelikož jsme měli dvě hodiny na přestup, nějak jsme se při bloudění v monstrózních halách dostali ven z tranzitního prostoru a museli k odletu znovu přes bezpečnostní kontrolu. Při skenování mého příručního kufříku s fotografickou výbavou jsem viděl, jak celníkovi vstávají vlasy hrůzou. Podvodní pouzdro na Nikona D80 na obrazovce monitoru vypadalo jako pekelný stroj. Pouzdro je celé průhledné, jen kovové části mají tmavou barvu. Samé dráty, hejblata, destička s plošnými spoji, kam se všechny vodiče sbíhaly. Okamžitě jsme byli z fronty postaveni mimo a museli jsme na speciální laboratorní pracoviště, kde byla provedena podrobná prohlídka, včetně stěrů z různých částí kabinového zavazadla a prověřování chromatografickými metodami, zda některá ze součástí nebyla v kontaktu s výbušninou.

Zatímco technici pracovali na mé výbavě, dali mi přečíst přepravní řád. Oboustranný dokument formátu A4, s písmem velikosti příbalového letáku na léky. Nevím jak vy. Já pochopitelně obojí zpravidla nikdy nečtu. Jednak na to už špatně vidím, jednak jsou tam obvykle samé nepříjemnosti. Jelikož jsem byl přinucen číst pod dohledem, začal jsem. Teď zase pro změnu začaly vstávat vlasy hrůzou mně.

Podle přepravních řádů v kabině nesmí být přepravován potápěčský blesk v nabitém stavu. Samozřejmě, že jsem jej nabitý měl, abych byl připraven co nejdříve jít pod vodu a nemusel čekat 6 hodin, než se nabije. Teď jsem přemýšlel, jak blesk uměle a bezpečně vybiju a byl to oříšek. Má totiž obrovskou kapacitu a v režimu podvodního pomocného světlometu dokáže fungovat skoro 3 hodiny a k tomu ještě provést asi 500 intenzivních záblesků mnohem mocnějších, než běžný externí blesk. Na tohle jsem rozhodně neměl čas. Co teď? Budu lhát, že není nabitý! A jak to v životě bývá, všechno bylo zase úplně jinak. Jeden z techniků se taky potápěl, takže jsme se začali bavit o rybách a hlavně o žralocích, kterých je v Keni opravdu hojně, takže na blesk vůbec nedošlo. Skončilo to všechno sice s úsměvem, ale i tak jsme stihli odlet letadla na poslední chvíli.

První poznatky z pobytu

V Keni jsme střídali šnorchlování s potápěním, s výlety na safari s relaxováním v hotelovém areálu a s cestami za místním obyvatelstvem a jejich obydlími. Bylo toho opravdu hodně. Když jsem to pak časově zpětně spočítal, lelkováním v hotelu jsme za 12 dní strávili nakonec celkem asi jen 5 hodin. Má druhá půlka občas poznamenala, že na takovéhle galeje už nepojede a na mé marketingové plánování nebude do budoucna již brán zřetel.

Ale každý jednotlivý zážitek opravdu stál za to, takže nakonec vždy bylo odpuštěno a mrmlání, že se nechce vstávat ve čtyři hodiny ráno zaměněno zvídavými otázkami, zda opravdu uvidíme slony a lvy. Zda jsou ve vodě žraloci a krokodýli. Časné vstávání je zde ale nutností, cestujete-li někam dál. Pohybovali jsme se pár stupňů jižní šířky pod rovníkem a v listopadu je zde o páté odpoledne skoro již úplná tma. Myslím tím světelné podmínky, kdy bez blesku se nenechá fotografovat. Nejintenzivnější život je právě od pěti-šesti hodin ráno až tak k deváté hodině, kdy začíná zase vedro. Ráno je proto aktivní jak místní zvěř, tak i obyvatelstvo.

Tropické vedro, doprovázené obrovskou vzdušnou vlhkostí, není pro bílé muže (a pochopitelně i pro ženy) nic příjemného. I v Africe platí rčení, které Karel Zahrádka napsal nedávno v jednom diskuzním příspěvku zde na portálu o Amazonii: "Zelené peklo, smrt bílého muže". Naštěstí těch deštných pralesů v Keni zase až tak mnoho není. Podstatně více je zde savan a náhorních plošin, do kterých nemilosrdně pere sluníčko. Vlhko je spíše právě u pobřeží, obzvláště u meandrů řek tekoucích z vnitrozemí, jejichž břehy jsou porostlé neprostupnými mangrovníkovými porosty.

Trvalo nám dva dny, než jsme pochopili, že mokré ručníky a neopreny přehozené přes zábradlí balkonu neusušíme. Přes noc opět nasákly a byly možná mokřejší, než když jsme je dávali sušit na začátku. Jedinou možností bylo sušit mokré věci v noci na pokoji při zapnuté klimatizaci.

Dávat věci na balkón, nebo je nechávat bez dozoru v areálu hotelu a jeho okolí, stejně tak jako i na jiných místech Afriky, není zrovna moc bezpečné. Nemyslím kvůli krádežím lidmi, ty tu jsou taky pochopitelně běžné. V hotelech je místní ochranka, takže nebezpečí v podobě lidského zloděje tu není zase až tak veliké. Hotely si zde na své bezpečnosti, stejně jako na dobrém jméně, velmi zakládají.

"Nebezpečným", nepředvídatelným protivníkem tu jsou opice. Tlupy kočkodanů zelených (Cercopithecus aethiops). České rčení „drzý jak opice“ pochopíte opravdu až tady. Na co přijdou, to ukradnou. Stačí odejít od stolku pro jídlo (stolování je obvykle romantické pod otevřeným nebem, pod korunou tropických velikánů) a hned vám ze stolu něco zmizí. Je to zlomek vteřiny – skok z větve na stůl a zpátky na větev.

Kočkodani se dokáží perfektně přehrabovat i v dámské kabelce na pláži, vybrat to co se jim hodí a zbytek zase vrátit! Stejně tak vlezou pootevřeným oknem do pokoje. A pokud si myslíte, že opici lehce zastrašíte, není to vůbec pravda. Neuteče, drze stojí a dokáže seknout i drápy, nepřátelsky se šklebit a posmívat se. Opice může způsobit i nějaký ten šrám, či škrábanec, který by sám o sobě nemusel nic znamenat. Jenže nezapomínejme, že opice mají a přenášejí AIDS. Takže zásada je, nedávat opicím žádnou šanci, držet si je co nejvíce od těla. Nekrmit je. Zavírat okna.

Místní hotelová ochranka má primárně na starosti boj a odhánění právě opic z hotelového areálu. Představte si vysoké, štíhlé, speciálně vybrané černoušky, oblečené do standardní uniformy Group 4 Securitas (G4S), s kšiltovkou na hlavě. U pasu nemají revolver, ale klasický prak, kterým střílejí do korun stromů. Občas nechtěně i do turistů, když se netrefí do opice O;)

K celkově dobré pohodě v Africe přispívali všichni věčně usměvaví černoušci obslužného personálu hotelu a dalších služeb, stejně jako evropský management. Místní personál je vychován ještě v anglickém koloniálním duchu a je nesmírně taktní, milý a hlavně úslužný. Na rozdíl od mých zkušeností ze Středomoří a Rudého moře si zde ještě velmi váží zákazníků a nikterak jej neobtěžuje. Vše je velmi decentní a zdvořilé. Stačí, aby jste o něco projevil zájem a hned se okamžitě řeší. Tohle se líbilo Ireně. Ostatně mně taky. Na vyslovené přání černoušek řekne „Yes madam“ a vzápětí perfektně zařídí či vykoná a ne takové ty mé reakce typu – jóo, za hodinu umyju nádobí, vymaluji na podzim apod. Platí tu naprostá dochvilnost a přesnost, i když ve své podstatě tu není třeba nikterak spěchat. Ostatně – jsme tu na dovolené.

To co jsem napsal o úslužnosti a pracovitosti místních obyvatel, platí ve vztahu k turistům, kteří přinášejí zaměstnání a peníze. S prací pro Afriku jako takovou, budování nějakých hmotných statků ta zase až tak perfektní není. Na jedné straně se místním nedivím – to vedro je opravdu úmorné. Na druhé straně by se tu nechalo udělat ještě tolik věcí!