Buch. Netrefil. Buch, buch, buch. Zase ne. Budík si vesele skáče pod postelí a než jej odlovím, nějakou dobu to trvá. Mezitím se pomalu probouzím. Je to takový každodenní rituál. Kdybych jej trefil a zamáčknul, zcela jistě zaspím. A protože to vím, tak jej večer schválně schovávám pokaždé jinam, abych jej ráno hned tak nenašel a nezaspal. Je to taková hra se sebou samým, kdo z koho. Mé večerní "já" s tím ranním "já". Říká se: "Ráno moudřejší večera". V tomto ohledu jsem na tom večer ale vždy mnohem lépe.

Je půl páté ráno. Tahle brzo ráno jsem už dlouho nevstával. Kladenské autobusové nádraží už je plné života, skoro jako v době, kdy se chodilo do oceláren a do dolů. Posílám Pavlovi SMSku, že už vyrážím. Dostávám odpověď, že "slušní lidé v Praze ještě odpočívají a abych jej nechal v klidu dospat". Aby to nebylo zase až tak jednoduché, popletu si v tom fofru přímý autobus s courákem.

Probíjíme se tmou vesničkami skoro půl hodiny, než se dostaneme na letiště. Runwaye, pojezdové dráhy i stojánky letadel jsou zaplaveny proudy světla a je vidět, že mezinárodní letiště nikdy nespí. A jak to tu voní cestováním a dálkami! Hned bych někam zase letěl. Mou touhu a závist jen ještě poškádlí boeing 747 Singapur Airlines jež se hřmotem přelétá přes rychlostní silnici R7 s vytaženým podvozkem a provádí poslední dorovnání před přistáním. Vzápětí kovový pták mizí z dohledu.

Autobus rychle míjí plot mezi starým a novým letištěm, budovu Travel Service a už vjíždíme na Dejvickou. Dole u metra na mne čeká nechápavý Pavel, kde jsem se tak toulal, když jsem řekl, že budu za 30 minut.

Rychle projíždíme Prahou, která se začíná probouzet k životu. Tu nejhorší a nejotravnější část cesty máme za sebou a míříme na východ.

Cesta na Hradec Králové probíhá rychle. S Pavlem probíráme nejdůležitější operativu na AKVARISTA.cz, programování dalších nových funkcí co udělat teď a co později, až nebude "tak velký nápor práce". Virtuálně řešíme poslední úpravy na Katalogu Atlasu ryb, jež jsme zprovoznili nedávno.

Šumperk

Naším cílem dnešní cesty je česká firma Karel Rataj – syn a otec. Poslední desítky kilometrů cesty už vedou pěkným horským terénem, nádherné serpentiny a zlámané či až k zemi ohlé stromy po časné říjnové sněhové kalamitě napovídají, jak to tady asi vypadá v zimě na silnicích, a ještě když lenivý řidič nemá zimní pneumatiky a zřejmě ani sněžné řetězy, natož lopatku a teplé zimní oblečení. Můj kamarád, který při stáži v Kanadě zapadl na dva dny, u nás i na D1 vozí s sebou v zimě konzervy, zásobu pití, a plynový vařič O;)

Zářivé sluníčko zvýrazňuje barevnou kresbu listí a já se těším, že i ve sklenících bude dobré světlo. Fotit rostliny s bleskem není to pravé ořechové, těm patří především přirozené nasvícení seshora. Přibližně po čtyřech hodinách cesty přijíždíme konečně do Šumperku a přes samotné město nám to už netrvá dlouho. Nemáme žádnou GPS navigaci a s vytištěným plánkem z Internetu uděláme navigační chybu na posledních 100 metrech. Jak se říká "poslední míle bývá zrádná a nebezpečná".

Ale to už nás naviguje paní Ratajová mobilem a stačí se vrátit jen do druhé uličky, kterou jsme minuli.

Námět "udělat reportáž" z prostředí známé české firmy orientující se především na pěstování akvarijních rostlin vznikla vlastně úplně náhodou. Tak už to bývá. Při obyčejném telefonním hovoru, kdy jsem řešil zcela něco jiného s panem Karlem Ratajem ml., se zrodila myšlenka reportáže.