Africký hon na lišku

Po půldenním cestování jsme ale ještě neviděli lvy a leopardy, kteří nám chybí do skóre Big five. Náš ranger spolu s průvodci z ostatních vozů rozhodli, že se za nimi vydáme. Vozy se rozjíždějí po krajině v rojnici, každý po jiné cestě. Začíná anglický "lov na lišku". Liškou není ale liška, ale leopardi a lvi. Je to zábavné ve vysílačkách poslouchat rádiový mix přenosu fotbalového zápasu a komentáře z průběhu voleb nového amerického prezidenta Baracka Obamy (jehož otec Barack Hussein Obama byl Keňan a proto mu tu všichni nesmírně fandí a pečlivě sledují průběh voleb). Rangeři si tak zpestřují monotónní řízení vozu po rovné cestě a sledování krajiny dalekohledem. Do přenosu se ještě mísí praskání atmosférické elektřiny a komentáře (spíše výkřiky) ve svahilštině, jak se navzájem navádějí či komentují fotbal nebo volby, případně informace, kde kdo je momentálně se svým vozem a co vidí.

Charakter krajiny se mění. Zvedá se do mírné pahorkatiny, ve které dominují návrší a plošiny tvořené velkými kameny, ze kterých je nádherný výhled do okolí. Okamžitě si vybavuji první knížku a následně velmi úspěšný film Volání divočiny (Born Free, 1966) manželů Joy a George Adamsových o lvici Elsa, která proslavila život divokých afrických zvířat. Mnozí z nás si vzpomenou jistě i na stejnojmennou dojemnou píseň Johna Barryho, která se stala okamžitě hitem.

Joy a George žili zde v Keni po dlouhá léta a oběma se Afrika nakonec stala osudnou. Joy byla zavražděna v roce 1980 v národní rezervaci Shaba bývalým nespokojeným zaměstnancem, George hrdinně zahynul o devět let později v národním parku Kora v severní části Keni, kde pracoval jako strážce parku a ještě ve věku 83 let bránil turisty před pytláky. Obětoval svůj život, aby zachránil nevinné lidi, kteří chtěli poznat krásu africké přírody a osud jim zkřížil dráhu právě s pytláky. Oba manželé se stali ještě za svého života nehynoucí legendou.

Zatímco objíždíme skaliska, od vzpomínek se vracím zpátky k přírodě. Travnatá step pod obrovitými balvany přechází v buš, porostlou nízkými, trnitými křovisky. Jsou zde patrná i zdevastovaná místa, kudy prošla stáda slonů. Vegetace je vyschlá a pohled na tuto zkázu docela truchlivý. Najednou, ani se nám to nechce věřit, vidíme čerstvě roztrhaného buvola povaleného na bok.

Všem je jasné, že to je dílo lvů. Několik krátkých výkřiků našeho rangera do vysílačky a safari vozy začínají stahovat kruh. Netrvá to ani deset minut a jiný vůz nachází ve stínu stromů dvě odpočívající lvice. Opírají se jedna o druhou, chvilkami se něžně olizují a mazlí se. Jsme tak 10 metrů od nich a každý z nás by nejraději vystoupil a šel si je pohladit. Vypadají naprosto nevinně, jako trošku přerostlá hravá koťata. Všichni máme ale zároveň v mysli obraz buvola, kterého jsme viděli před chvílí a tak nás respekt drží ve voze. Během 20ti minut jsem nafotil teleobjektivem přes 100 snímků, na kterých je vidět každá skvrna či moucha na pokožce. Jsem nadšen, tohle jsem určitě nečekal. Snad jen lva bych chtěl vidět. Ale ti jsou líní samotáři a nechávají za sebe lovit lvice ve smečkách, protože by sami zvěř nemuseli vždy ulovit. Mají to dobře zařízené. Spatřit je bývá mnohem složitější.

Ranger nám vypráví příběh jednoho Japonce, který podplatil průvodce, aby si při podobné situaci mohl vystoupit z vozu a ověšený fotoaparáty vyrazit ještě na lepší záběry. Jenže během několika minut byl napaden jinou lvicí, kterou neviděl a vykrvácel z roztrženého krku. Lvice musely být následně vystopovány a utraceny, protože zvyk na chuť lidského masa je údajně silný a oblast Tsavo s tím má špatné zkušenosti během několika posledních staletí.

Ubytování v lodge

Po necelé půlhodině lvice přestalo bavit pózovat turistům a důstojně odkráčely do buše a zcela zmizely z dohledu. Blíží se třetí hodina odpoledne a všichni toho máme už "plný brejle". Naštěstí naši průvodci to i ze zkušenosti jiných znají a tak přijíždíme k naší "lodge", kde budeme nocovat. Lodge v angličtině znamená chata pro lovce nebo rybáře. Z 19. století je znám i pojem BGL – Big Game Loge – tj. chata pro lovce účastnícího se safari.

Naše lodge je spíše přízemní, jednopatrový hotel postavený z přírodních materiálů (kámen, dřevo) a kouzelně začleněný do okolní krajiny. Stavba je postavena na vysokých dřevěných pilotech tak, aby se dovnitř nedostala žádná zvěř a ani nezpůsobila žádné škody – počínaje plazy a slony konče.

Vše dýchá anglickým stylem a dobovou atmosférou. Přijíždíme vyprahlí, upocení a zaprášení. Na zápraží nás vítá personál s navlhčenými, vychlazenými a jasmínem navoněnými ručníky, do kterých se můžeme utřít. Je to milé a přijde to vhod. Takhle nějak i před dvěma sty lety vítali bílého lovce, jež se vracel z lovu.

Za pár minut se dostáváme do svého pokoje, který si se svým vybavením nikterak nezadá s mnoha tří až čtyřhvězdičkovými hotely. Výbava je sice spartánštější, ale naprosto funkční.

Když jsem připravoval cestu do Keni, řešil jsem otázku malárie, tedy komárů. Kromě antimalarik jsme s sebou táhli i různé spreje i "raidy" do elektrické zásuvky. Na pobřeží jsme nepotkali ani komáří nohu (ale v žádném případě netvrdím, že tam komáři nebyli!), stejně tak tady během celého safari. Ani muška. Přesto jsme v pokoji měli zprovozněné elektrické "raidy" jako standardní vybavení pokojů.

Největší překvapení mne ale čekalo po vyjití na balkón. Podél celé lodge bylo v dálce kolem 300 metrů mělké napajedlo s rozbahněnými břehy a řídkou vegetací savany. A k vodě přicházela pít zvířata. Ne jednotlivě, ale po celých stádech. Zebry, buvoli, sloni, prasata, různí ptáci (hlavně pelikáni a plameňáci). Jakoby existoval nějaký jízdní "grafikon", podle kterého se jednotlivé druhy střídaly. U vody jsme zde nikdy neviděli více jak dva druhy najednou.

Chvilku odpočinout, vybalit si jen ty nejnutnější věci, dobít baterky do fotoaparátu, stejně tak ty naše lidské. Sprcha v savaně je úžasná věc. Pár minut osvěžujícího proudu v koupelně smývá veškerou únavu i prach. Jsem už celý nedočkavý, co nás za chvíli čeká.