Pokud se zabýváte tanganickými cichlidami do hloubky, na jeho jméno jste nemohli nenarazit. Odchovává druhy, které se ještě jiným chovatelům "udělat" nepovedlo, bere to dokonce jako jistý druh adrenalinu... a tak i díky němu na našem trhu přibývají postupně nové a nové druhy. Ti, kdo se o obyvatele jezera Tanganika až tak nezajímají, budou znát Ludvíka Štětinu alespoň jako autora článků a dlouhodobého přispěvatele do někdejšího ATFka.

Stojíme v odchovně tanganických cichlid, která má jméno minimálně po celé republice. Přesto, kdysi v minulosti se zdálo, že se proslavíte spíše jako chovatel papoušků... kudy tedy vedla cesta?
To otec choval papoušky a drobné exoty. Mně by se to líbilo také, ovšem zahrada nebyla tak velká, tak jsem si řekl – musím se vrhnout na něco, co můžu mít v domě.

Takže čistě racionální rozhodnutí vás přivedlo k rybkám?
V podstatě ano, i když rybičky jsem měl odmalička. Tedy konkrétně během základní školy, pak jsem na střední i vysokou šel mimo, takže nějaký čas ryby nebyly.

Máte přírodovědné vzdělání?
Dělal jsem zemědělku – ekonomickou fakultu konkrétně. Tam jsem se seznámil s Hynkem Dařbujanem nebo Pepou Chmelařem. Oni studovali sice agronomickou fakultu, ale poznali jsme se v akvaristickém kroužku, který tam fungoval, takže nějaké ryby jsem tam už zase měl. Dá se tedy říct, že mě to v podstatě nikdy nepustilo, jen někdy nebyly technické možnosti na to mít akvárium.

Objevovat se dá stále

Odjakživa jste byl jako akvarista vysazený na Afriku?
No tak na základní škole jsem samozřejmě zkoušel všechno. Ale potom, po vysoké, když jsem začínal znovu, tak to byly hlavně ryby z jezer Malawi a Tanganika. U Malawi jsem vydržel pár let, tak něco mezi třemi a pěti, pak už jsem se začal věnovat plně jen Tanganice. Dneska už asi dvacet let dělám jen Tanganiku.

Řekl byste tedy čistě srdeční záležitost?
No racionální základ to určitě nemá. Tanganické druhy, které chovám, jsou komerčně dost nezajímavé. Z tohoto pohledu se dá říct, že některé druhy, které tu mám, vyloženě blokují nádrž. Pokouším se je rozmnožit a třeba to vůbec nejde, nebo mají po letech pár mladých...

Chovatelstvím se tedy v současnosti neživíte?
Ne, teď už pár let ne. Jsem pracovník ministerstva zemědělství. Dělám dotační politiku Evropské unie. Pěstírna si samozřejmě musí vydělat na provoz, to dotovat nelze, ale jestli se vůbec dá hovořit o čistých použitelných penězích, tak ty jsou celkem minimální.

Ale byly časy, kdy jste měl chovatelství jako hlavní obživu...
Zkusil jsem se tím živit, šest let, po revoluci, od roku 1990 do 1996. S Afrikou to tenkrát šlo. Dělal jsem to, co mě baví, ale byl tam trochu problém. V té době, zejména v první půlce devadesátých let se celá společnost někam vyvíjela a já byl zalezlý ve sklepě. Mezi lidi jsem samozřejmě chodil, ale postrádal jsem ten běžný pracovní styk. Takže se mi stalo, že jsem třeba přišel někam do společnosti, lidi se o něčem bavili a já netušil, o čem je řeč. Tak jsem si začal říkat, že je asi něco v nepořádku.

Nicméně, kdo začal podnikat na začátku devadesátých let a "přežil" je, tak má dnes dost silnou pozici. Takže to byla ideální doba pro začátek podnikání, nebo ne?
To ano, ale zase to není tak jednoznačné. Když jsem byl doma a chtěl se tím živit, tak jsem přeci jen musel mít druhy, které byly komerčně zajímavé. A které mě zas až tak moc třeba nezajímaly. Jak se dají bez problému nadělat tisíce mladých, tak to pro mě ztrácí trochu přitažlivost. To, co mě baví a co mám dnes, jsou ryby, od kterých odchovám třeba jen pár mladých, nebo se mi je vůbec nepodaří rozmnožit. Ale o to je to zajímavější.

Snažíte se vždy zachovat maximum potomků? Praktikujete například vyklepávání jiker z tlamek samiček?
Jsem zastáncem spíše přírodní cesty. Nemám tedy například žádné "umělé tlamky". Samičkám vezmu z tlamek mladé většinou až ve fázi, kdy už jsou to rybičky s téměř nebo úplně stráveným žloutkovým váčkem a pouštím je rovnou do nádrže..

Existuje nějaká meta, ke které by se chovatel Tanganiky měl a chtěl dostat?
Nemám vyloženě konkrétní metu. Ale vždycky se dá objevit něco, co jsem ještě neměl. Nemusí to být jen ryba, která by byla těžká, nebo neodchovatelná, ale ryba, která mě zajímá a se kterou ještě nemám zkušenost. Třeba takové, o kterých mi někteří kolegové říkají: "Proč to tady máš? Vždyť ti to jen blokuje nádrž!".

Moře mě příliš neláká

Byl jste se někdy podívat přímo na místa, ze kterých pocházejí rybky, které chováte?
Nebyl. Mám trochu obavu se tam vydat ze zdravotních důvodů. Mám za sebou tři operace páteře a v Africe je to přece jen trochu nebezpečné. Když tam byl Hynek Dařbujan před pár lety, tak mi říkal, abych s ním jel, ale potom jsem si to rozmyslel. Ty tisícikilometrové přesuny buší a po kdovíjakých silnicích by asi moje záda nevydržela. A že bych se musel nechat operovat někde v Africe, po tom zrovna netoužím...

Ani do jiného bitotopu akvarijních rybek jste nikdy nezavítal?
Úžasný zážitek byla například cesta do Egypta v roce 1995 - to jsem dělal ještě také mořské ryby. Ten první ponor, když jsem viděl kolem sebe plavat ryby, které mám doma v akváriu, to jsou momenty, na které člověk nikdy nezapomene.

S mořskou akváristikou jste tedy zaexperimentoval a pak ji opustil?
Mě moře zas až tak moc nebere. Máloco z toho se dá rozmnožit. A ve většině případů je člověk závislý na importovaných rybách a živočiších. Leckdy třeba přišla zásilka a v ní byly mrtvé ryby. Ale i když se mi je tu podařilo aklimatizovat a pak třeba prodat dál, tak jsem za ně nemohl ručit, protože jsem nevěděl, jaké jsou. Další věc je ta, že je dřív lovili kyanidem, takže ryby pak měly poničená játra, ledviny atd. – doufám, že dnes už se to takto nepraktikuje. Bylo tam tedy víc věcí, které mě na moři příliš nelákaly. Jsem spíš chovatel. Potřebuji si něco přivézt, pak kolem toho rok nebo dva lézt a snažit se to rozmnožit.