Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Souhlasím.

Nejste přihlášen(a). Chcete-li využívat všechny možnosti, přihlaste se.

Ivanacara adoketa Kullander & Prada-Pedreros, 1993

Kmen: Chordata
Třída: Actinopterygii
Řád: Perciformes
Čeleď: Cichlidae
Podčeleď: Cichlasomatinae
Rod: Ivanacara
Ukaž v katalogu »

Správce: Crayfish
Zobrazeno: 22259x; Aktualizace: 13.5.2011

Synonyma: Nannacara adoketa

Výskyt: Tuto zajímavou, legendami téměř opředenou cichlidu provází mnoho zajímavostí. Vůbec poprvé se objevila na stránkách japonského časopisu „Aqua life“ v roce 1989, aniž by kdokoliv věděl, o jakou se jedná rybu a odkud pochází. V roce 1990 se v krátké informaci od šéfredaktora německého DATZu objevila poznámka, že se jedná pravděpodobně o nový nepopsaný druh rodu Nannacara.

Tuto trpasličí cichlidku nepopsal nikdo jiný než známý specialista na cichlidy, švédský ichtyolog Sven Oscar Kullander (naroz. 1952) teprve v roce 1993 spolu s S. Prada – Pedrerosem na základě několika exemplářů z typové oblasti Igarapé do Cumaru (souřadnice pramenu N 0° 7’ 0“ W -61° 40’ 0“), která je přítokem Paraná Ataui v říčním systému střední a horní části Rio Negro, západně poblíž Padauari v brazilském státě Amazonas. Druhý zmíněný ichtyolog lovil v typové oblasti v roce 1990.

Rovněž Uwe Römer uvádí, že adokety byly loveny ještě v roce 1992, ale dodává, že po „dohodě s ostatními“ nebylo místo naleziště publikováno, aby nedošlo k jeho vydrancování. Z literatury je pak zřejmé, že 4 němečtí akvaristé dovezli 14 ks těchto rybek do Evropy. Na snímcích byly vidět ryby, jikry i potěr, ale bez jakékoliv další informace. V prvopisu Ivanacara adoketa ichtyologové přiložili jen černobílou fotografii.

Další dokumentované odchyty provedli Bitter, F & P Valerio v roce 1994 opět v povodí Rio Negro v oblasti Igarapé Macapari poblíž Tapera. V blízkosti výskytu adoket byli loveni i zástupci Apistogramma paucisquamis, Apistogramma uaupesi, Rivulus stratus.

U všech lovišť nalezneme informace, že adokety byly loveny na několika stovkách metrů čtverečních jen v několika mála exemplářích. Největší odchyt byl kolem 14 ks ve velikosti od 1.5 cm do 8 cm. To zřejmě napovídá o jejich chování z pohledu agresivity, o které se zmíním hned na několika místech dále v příspěvku.

Jednalo se převážně o velmi mělké, průzračné vody (často o hloubce 30 – 50 cm), až asi do 3 m. Teplota vody se pohybovala kolem 24 – 27 °C (v několik zdrojích se uvádí spíše nižší hranice), pH 4.5 až 5.0, vodivost do 50 μS, obsah kyslíku 5 mg/l. V jednom prameni (Fishbase) jsem nalezl dokonce hodnotu jen 1.8 mg/l kyslíku, což je poměrně velmi malá hodnota a myslím, že leckdo by chtěl diskutovat, zda to je správně naměřená hodnota či nikoliv.

V lokalitách výskytu bylo dno pokryto vrstvou tlejících zbytků rostlin, zejména listů. Ve FishBase se můžeme rovněž dočíst, že se adokety vytírají v přírodě převážně na kořeny, což má svou logiku.

Na první pohled akvarista znalý obecných tabulek rozpustnosti kyslíku ve vodě by očekával hodnoty mezi 7 – 10 mg/1 litr vody. Je však nutno vzít v úvahu právě vrstvu tlejícího rostlinného materiálu, k jehož rozkladu potřebují mikroorganismy kyslík. V důsledku toho právě klesá jeho obsah ve vodě, je to jev podobný přerybněné nádrži. Pro zájemce o tuto problematiku odkazuji na: Hartman, Pavel, Přikryl, Ivo, Štědronský, Eduard, Hydrobiologie, Informatorium, Praha 1998, ISBN 80-86073-27-0.

V pozdější akvaristické literatuře a na webových fórech nám pak neunikne možná z tohoto pohledu až úsměvná diskuze, zda se ryby raději vytírají na svislých či vodorovných kamenech. Tento fakt ale je nutné brát jen jako realitu v našich nádržích, kdy si akvaristé myslí, že všechny cichlidy se musejí nutně vytírat na kamenech, protože když jim je tam dáme, tak se na nich vytírají … V některých zdrojích rovněž nalezneme informace, že květináče či pálené trubky jako třecí podklad ryby (myšleno adokety) ignorují, a raději se vytírají na spodní části kořenů. Zde si dovolím osobní poznámku, že taky zřejmě závisí na úrovni domestikace těchto ryb v našich nádržích, protože ani pak jim kameny nejsou nepřekonatelnou překážkou.

Pro kompletnost popisu této velmi zajímavé rybky uvádím ještě informace z klasiky cichlidářské bible U. Römera [11], která se mi dostala do rukou až po finalizaci tohoto textu:

„Do roku 2002 byly známé pouze tři místa výskytu v říčním systému Rio Negro – všechny od sebe vzdálené několik stovek kilometrů.

Typová lokalita soutoku Rio Padauarí a Rio Negro – povrchová teplota 24 °C, obsah kyslíku ve vodě 1.8 mg/l, max. hloubka 28 cm. Další data dle Römera z oblasti Rio Cunurí – poměrně zastíněný potok o šířce 0,5 – 3 m, ne hluší než 20 cm, čirá voda o teplotě 24 – 27 °C, vodivost méně než 50 μS a pH 4.5 – 5.0. Vody přítoku Igarapé Yábutarí blízko Acaí, v kterém byla objevena populace ryb v roce 1994 měla hodnoty pH 4.0, vodivost 3 μS, obsah kyslíku 2.4 mg/l a teploty 25.5 °C. Mimo I. adokety nebyly odchyceny žádné další cichlidy. Otevřené vody obývaly Tucanoichthys tucho, v mělkých příbřežních vodách bylo množství ryb rodu Nannostomus, Pyrrhulina, Crenuchus sp. a Rivulus sp. nov. Dle zkušeností z pozorování v přírodním prostředí I. adoketa vede skrytý život mezi zbytky listů při dně a je přizpůsobena velmi měkkým a kyselým vodám.

Komerční dovozy jsou omezeny problémy spojenými s jejich odchytem a zvláštními požadavky na transport.“

Ohledně transportu tu bohužel nejsou uvedeny ony zvláštní požadavky. Možná, že se jedná o problematiku plnění přepravního sáčku či jiné nádoby kyslíkem, o které se zmiňuji na základě osobních zkušeností v sekci „Náročnost“ a možná související s negativní citlivostí těchto ryb na vyšší obsah kyslíku během přepravy.

Velikost až 12 cm.

Obecný popis

Ryba s druhovým označením adoketa byla nejprve zařazena do rodu Nannacara, podobně jako Nannacara bimaculata (Eigenmann, 1912), která byla vědecky popsána již téměř před sto lety. Obě tyto cichlidy patří k největším zástupcům rodu Nannacara a v době nálezu adokety se hodně psalo o tom, že právě adoketa je ten největší zástupce. V mnoha odborných statích se ale v posledním desetiletí hodně diskutovalo o tom, že oba vzpomínaní zástupci pravděpodobně do rodu Nannacara nepatří.

Nannacara adoketa byla vědecky popsána autory Sven Oscar Kullander a S. Prada – Pedreros v roce 1993 [3]. Ichthyologové Römer a Hahn v roce 2006 vytvořili nový rod Ivanacara, do kterého zařadili dva druhy a to Ivanacara adoketa a Ivanacara bimaculata, které dříve patřily do rodu Nannacara.

Druh Ivanacara bimaculata je dnes mimo jiné zajímavý i tím, že oproti adoketě (která je svým způsobem nyní velmi populární, a tedy i relativně rozšířená či za určitých podmínek relativně dobře dostupná) se v nádržích téměř nechová a existuje minimální množství informací, stejně tak fotografií (mně se podařilo po dlouhém hledání najít v prostředí webu pouze 2-3 zdroje fotografií k této rybě, která je dost podobná adoketě).

Etymologie názvu:

I název, způsob jeho vzniku (tedy etymologie), u této ryby je velmi zajímavý. Rodové jméno nového druhu pochází ze složeniny Ivan a acara. První část není nic jiného, než pojmenování po ruském caru Ivanu IV., který začal v Rusku prosazovat takzvané „samoděržaví“ a byl znám paranoidní povahou a krutostí vůči skutečným i domnělým nepřátelům. Mnohým je znám i jako vrah, který v afektu zabil svého jediného syna; tedy „vztáhl ruku proti své vlastní krvi“. Tuto událost mistrně ztvárnil ruský malíř Ilja Repin na svém obraze, který je též celosvětově znám.

Ivanacara podle cara Ivana Hrozného

Adokety jsou pokládány za velmi agresivní ryby ke svému druhu, dokonce i k partnerům v třecím páru, se kterými až dosud byly v harmonickém souznění a bezproblémově odvodily i několik výtěrů. Na druhé straně existuje článek [10], publikovaný zcela nedávno, kde autor polemizuje, že to tak není. Jeho zkušenost je založena ale jen na chovu 2 harmonických párů v 80 litrové nádrži.

Podle mého názoru je problém ukryt již v podstatě samotného výskytu ryb v přírodě. Jak bylo vzpomenuto výše, na několika stech metrech čtverečních vodní plochy se vyskytuje jen několik málo jedinců (pravděpodobně díky vysoké teritorialitě a agresivitě). Jakmile ryby generací F1, F2 apod. vtěsnáme do několika desítek litrů vody v nádrži, začne se projevovat jejich agresivnost.

Otázka ovšem je, zda adokety v přírodě ryby žijí v tak nízké koncentraci. To, že jich bylo uloveno málo, může svědčit o nízké efektivitě lovu, o velmi dobrém maskování ryb a jejich opatrnosti. Bohužel nikdo zatím nepopisoval, jaké další ryby v lokalitě žijí a mohly by být přirozenými nepřáteli adoket, podobně není známo, zda ryby v této lokalitě nejsou loveny jinými predátory – např. ptáky atd.

Agresivnost u těchto cichlid je velmi záludná (podobně jako u Ivana Hrozného). Někdy stačí vyměnit trošku vody za chladnější (stimul ke tření), změnit rozmístění dekorací či do nádrže vpustit rodového příslušníka, a nastane kruté přerozdělování revíru či teritórií. U cichlid i jiných ryb tato skutečnost není ničím neobvyklým.

Záludné situace nastávají tehdy, kdy samec, který je v souboji o dominantní roli svým sokem poražen a přijme roli „beta“ samce. Podrobení může trvat týdny i měsíce. Beta samec je v neustálé blízkosti alfa samce a tváří se poddaně a skromně. V tomto období je pro beta samce typické nevýrazné, světle hnědé až naoranžovělé vybarvení se zalomeným svislým, šípovitým černým pásem přes oko, bez jakéhokoliv dalšího pruhování na těle či dalších vzorů, které jsou pro adokety typické.

Ve skutečnosti ale beta samec čeká jen na vhodnou příležitost, aby porazil dominantního samce, který v období dominance přerostl všechny ostatní ryby o celou hlavu. Ke smrti alfa samce dochází během několika mála hodin, zpravidla za šera (svítání či podvečerní doby).

Zrovna tak je alfa samec nevyzpytatelný ke své samičce, kterou je schopen v šestém-sedmém týdnu po odchovu mláďat zabít, protože se nechce vytírat. Samice má ještě potěr, o který se vzorně stará, zatímco samec má zřejmě potřebu opět jít do tření.

Stejně tak jsem pozoroval skupinu mladých samců, kteří naháněli mladou, nepřipravenou samičku jak smečka vlků, aby svolila ke tření. Opět to končilo rychlou smrtí během jediného půldne! Zatímco jeden samec vždy „stál“ proti samici, ostatní obsazovali všechny nejbližší potenciální únikové prostory, kam samička mohla směřovat.

Adoketa znamená neočekávaná

Zástupci rodu Nannacara žijí „při severovýchodním pobřeží“ Jižní Ameriky, tedy v oblastech zejména států Guayna, Surinam, Francouzská Guayna, severovýchodní Brazílie. Nález adokety byl ale v oblasti rovníku téměř 1000 kilometrů západním směrem, což bylo pro zástupce rodu Nannacara neočekávané. Upozornil na to právě Sven O. Kullander ve svém prvopopisu.

Druhý zástupce rodu, Ivanacara bimaculata, ale žije opět v oblasti typické pro rod Nannacara a je endemitem v říčním systému řeky Potaro (vlévající se do největší guyanské řeky Essequibo).

Poznámka Honzy Burzanovského:

Zde se může pravděpodobně jednat historickou záležitost migrace původních předků. Jsou zde pak i možnosti, že se mezi oběma lokalitami mohou vyskytovat další, dosud neobjevení zástupci rodu (či obou rodů, apod.) a nebo zde mohly žít i druhy, které vyhynuly, apod.

Má to hodně společného i s rodem Pterophyllum. Vzhledem ke hledání kolébky rodu by se mohlo na základě historických skutečností i teorií jednat o to, že právě horní partie systému Essequiba - Rupununi byly/jsou stále propojeny se systémem horního Branca a tudíž s Amazonou a Negrem!

Pohlaví

Nemáme-li zkušené oko, nacvičené u tohoto druhu ryb, u mladých jedinců se pohlaví rozpoznává velmi špatně. Původně jsem kupoval zaručené dva páry ve velikosti kolem 7 cm, což si mysleli prodávající i kupující. Ve skutečnosti jsem napoprvé domů přinesl tři samce. Po úhynu jediné samice jsem si nechal dovézt další tři páry a tam byla opět jediná samice …

Samec je obecně až o třetinu větší, robustnější, s krátkou, kulovitou hlavou. Jejich hřbetní a anální ploutve jsou výrazně protažené a zašpičatělé. Paprsky břišních ploutví přesahují bázi řitní ploutve. Pokud je dominantní, má výrazné barevné lemování kolem ploutví, které dokonce až pronikavě svítí i v hnědavě zbarvené vodě. Čím je ve vodě více různých výluhů, tím zbarvení dominantního samce je intenzivnější. Samice mají hřbetní ploutvi zakulacenou nebo jen mírně zašpičatělou (nikdy protáhlou) a paprsky břišních ploutví nepřesahují bázi řitní ploutve.

Samička je menší, o trochu méně intenzivně vybarvena, v době tření s více narůžovělým bříškem.

Alfa, beta a gama samci

U samců adoket jsem pozoroval vytváření sociálních hierarchií ve třech úrovních. Dominantní (alfa) samec byl k ostatním rybám nesmírně agresivní, když vpluly do jeho teritoria. V době krmení všechny ryby odháněl tak vehementně, že sám pak zapomínal jíst a když si „vzpomněl“, že by si taky něco mohl dát, ostatní ryby byly už nakrmeny. V době tření velice galantně nadržoval své samičce a jako jedinou ji pouštěl ke stravě.

Beta samec je zpravidla samec druhý co do velikosti a síly, který prohrál finální klání o carství v nádrži. Je zcela jinak zbarven než samci, i samice. Je hnědý až narůžovělý, bez pruhování, jen se šikmým, černě lomeným pruhem přes oko. Chová se nenápadně a je obvykle v neustálé blízkosti alfa samce a čeká na vhodnou příležitost, aby získal postavení alfa samce. Byl jsem 3x svědkem, jak beta samec (časem o hlavu menší než jeho sok), zabil alfa samce během několika mála hodin.

Gama samci jsou všichni ostatní samci, kteří jsou pruhovaní, (obvykle menší než alfa a beta samci) a spíše neteční k partnerským soubojům mezi alfa a beta samci. Nemají jen výrazné lemování kolem ploutví, které je typické pro alfa samce.

Byl jsem svědkem skutečnosti, že samička, která si původně vybrala alfa samce a akceptovala jej jak životního partnera, se od něj časem odklonila, protože se ji zřejmě vůbec nevěnoval (byl natolik zaujat sám sebou a beta samcem, že na ostatní ryby jaksi v nádrži zapomínal). Za nového partnera si vybrala největšího gama samce, kterému věnovala svou náklonnost. Ten zřejmě byl jejím zájmem tak psychicky motivován, že v soubojích následně dokázal pokořit najednou alfa i beta samce a stal se sám dominantním a rychle dorostl i velikostně.

Zbarvení samců i samic kromě dominance v nádrži záleží pochopitelně i na jejich „duševním rozpoložení“, náladě, takže se mohou poměrně rychle barevně měnit. Ne nadarmo se adokety v literatuře vyskytují pod anglickým názvem Chameleon Dwarf Cichlid.

Souboje samců

Souboje samců u adoket jsou opravdu tvrdé. Pokud jde o rozhodující bitvu o nového „cara“, adoketí samci se velmi natvrdo a pevně zakusují do pysků soupeře a dokážou se spřáhnout „jak železniční vagóny“. Každý samec se snaží zranit měkké tkáně tlamky svého soka a hned tak se nepouští. Takto zaklesnuté ryby se dokáží otáčet i ve vertikální rovině jako letecká vrtule, dokud jeden ze samců z boje neustoupí.

Výsledkem jsou ošklivá poranění v okolí úst, která jsou provázena různými infekcemi, plísněmi apod. Ke zranění na těle nedochází až tak často. Zranění se naštěstí v kyselé vodě rychle hojí a ryby jsou opět brzo v dobré kondici.

I když jsou souboje opravdu „na tělo“, nechá se říci, že jsou ale rytířské a čestné. Silnější samec obvykle dává dostatek času slabšímu jedinci, aby si on určil, kdy chce pokračovat dále.

Dominantní samci jsou nejen silní, ale i chytří. Setkal jsem se dvěma exempláři, kteří v boji o přerozdělení teritorií (souboj 4 samců najednou) nastrkovali svému protivníku čelo místo úst, aby nedošlo k jejich zranění. Čelní „hrana“ hlavy je pevnější, nejsou zde až tak měkké tkáně a nedaří se za ní dobře protivníkovi ústy zachytit. Teprve tehdy, když si ostatní samci poničili tlamky, vstupovali do soubojů „přetahování tlamkami“, ze kterých pochopitelně vycházeli jako vítězové neboť jejich pysky nebyly v soubojích dosud téměř poškozené.

Pozorované barevné defekty

U jednoho dominantního samce se časem objevilo zvláštní vybarvení. Velká část celé jedné strany hlavy zůstala neustále tmavá, jakoby pokryta velkou pigmentovou skvrnou, která do intenzity vybarvení odpovídala barvám v „nejlepší náladě“, i když ostatní část těla samce byla momentálně světlá (zobrazeno na fotografiích Galerii).

Skvrna připomínala rozsáhlé znaménko sovětského politika, a tak samec dostal pojmenování „Gorbačov“ (viz diskuzní fórum ČCK na konci v literatuře) podle jeho typické skvrny na hlavě.

Zbarvení připomínalo jev, známý a popisovaný u čichavce šedého ( Trichopodus trichopterus ). Tomuto jevu, který se u labyrintek projevuje tmavým (až skoro modro-černým) vybarvením jedné půlky těla, se věnoval i Stanislav Frank, který usuzoval, že může být „nervového“ původu. Jev byl zaznamenán např. i u bojovnic pestrých.

Faktem je, že toto vybarvení i dominantního samce se objevilo až po sérii soubojů s ostatními soky a po dobu života již zůstalo natrvalo, aniž by na rybě byly patrny jakékoliv defekty na těle či v chování.

Další barevnou zvláštností bylo objevení jednoho potomka z vlastního odchovu – tzv. xantorická forma. Rybka byla již od útlého mládí velmi světlá, žluto bíle vybarvená. S postupem stárnutí sice nepatrně ztmavla, ale neobjevilo se výrazné, pro adokety typické pruhování, spíš jakési skvrny na těle v místech, kdy u ostatních spoluvrstevníků jsou pruhy.

Srovnání s Nannacara aureocephalus

Poté, co se Ivanacara adoketa objevila i v nádrží akvaristů, v době, kdy byla zařazována ještě do rodu Nannacara, ji někteří autoři (Alf Stalsberg [9]) srovnávali s trpasličí cichlidkou Nannacara aureocephalus, která žije při pobřeží ve Francouzské Guyaně a Amapé (Brazílie) ve vodách s pH 4.9 – 5.7, s vodivostí do 10 μS, teplota 27 °C . Velikostně je přibližně stejně velká, se štíhlejším tvarem těla. Při tření dávají však přednost jeskyňkám nebo v nouzi kamenům. Dospělé ryby autor krmil žížalami. Díky vyšší teplotě se zárodky vyvíjejí rychleji, samec se o potěr nestará, protože je samičkou odháněn.

Nádrž: Nádrž pro adokety, byť dosahují maximální délky kolem 10 cm, by měla být poměrně velká. Zahraniční prameny uvádějí minimálně 150 litrů vody na harmonický pár, nebo dokonce až 250 litrů pro ryby, které „nejsou zcela v pohodě“ z pohledu jejich sociální snášenlivosti.

Osobně si ale myslím, že pár adoket lze chovat již v nádrži s objemem kolem 60-80 litrů, s dobrou filtrací a větším množstvím úkrytů. Některé prameny ale opět uvádějí, že tyto ryby by se zásadně neměly chovat v párech z důvodu velké, nevyzpytatelné agresivity samce a pár držet pohromadě jen po dobu od námluv do maximálně 1 měsíce s mladými (pak se samec může stát agresivním vůči samici, která nebude ochotná se s ním třít, protože ještě vodí potěr).

Rozhodně se doporučuje jednodruhová nádrž, případně nádrž společenská s velmi pečlivě vybranými spoluobyvateli. Neměly by to být jiné trpasličí cichlidy, které se mohou stát obětí nejrůznějších šarvátek.. Tak hovoří různé zdroje. Faktem ale je, že mí přátelé chovají adokety s příslušníky rodu Apistogramma zatím bez jakýchkoliv problémů.

Já, v prvních dnech po získání těchto neobyčejných rybek, jsem je musel z nutnosti držet s chovným párem Laetacara dorsigera , pro které se spolužití již během prvních dní stalo osudným.

Jako vhodné společníky bych doporučil drobnější tetry (ale pouze v době chovu, neboť při odchovu by se mladé adokety staly lehkou kořistí pro hbité tetry).

Dno nádrže s ohledem na původní výskyt adoket doporučuji tmavé, s množstvím skrýší v podobě kořenů, kokosových skořápek, starých, již vyluhovaných olšových šištic (i s větévkami), „spadaným listím“. Toho je v domovině hojně, ale v nádrži dle mého názoru bychom to s ním neměli přehánět, protože se listí může velmi rychle rozpadat (není-li dostatečně fermentováno) a mechanicky znečišťovat vodu. To není vhodné zejména při focení „aktů“ ryb, jako jsou souboje, tření apod., neboť snímky jsou pak poznamenány těmito zvířenými částicemi, obzvláště používáme-li osvětlování s bleskem „zepředu“, tj. od čelního skla.

Listy mandlovníku mořského (Terminalia cattapa) je třeba používat s citem. Mně osobně se osvědčily 1-2 větší listy na 80 litrů nádrže, které jsem během jednoho měsíce postupně měnil po jednom listu. Všiml jsem si, že adokety se občas i pod listy schovávaly, „zarývaly“ se pod ně, když měly potřebu se dobře skrýt – ve stresových situacích apod.

V praxi se u jiných akvaristů dobře osvědčily také dubové (Quercus) nebo bukové (Fagus) listy sebrané brzo po opadu; Vodu taky skvěle barví čerstvé dubové větvičky zbavené kůry, jakmile zaschnou, je výluh mnohem méně intenzivní.

Dekoracemi může být i jen „kamení“ v nejrůznější podobě, tu a tam nějaký kořen či list. Některé kameny by měly být dostatečně ploché, aby se na ně ryby mohly vytírat. Některé kameny umístíme svisle, vodorovně či šikmo a ryby si vyberou vždy tu nejlepší polohu. Pokud bychom chtěli fotit snůšku jiker a péči o ně, doporučuji dát pouze kameny či jiné potenciální třecí plochy max. do vzdálenosti 5-8 cm od čelního skla a rybám nedat jinou možnost výběru.

Vzhledem k tomu, že adokety pro potomstvo vytvářejí tlamkou často mělké důlky, vhodná zrnitost dna je kolem 1-3 mm s tím, že substrát by neměl mít ostré hrany. Jamky jsou v některých případech vytvářeny během tření denně i ve větším počtu (do zásoby) a samička si z „bezpečnostních důvodů“ vybírá jen jednu jamku z několika, kam potěr pak stěhuje. Při pocitu trvajícího ohrožení jsou mladé larvy a později potěr neustále přemisťovány jinam. Rodiče se z tohoto pohledu hodně napracují i tlamkou, takže bychom měli při volbě substrátu eliminovat poškození tlamek ryb pečujících o potomstvo.

Při změně layoutu nádrže, přemisťování kamenů musíme být velice obezřetní, protože je to zásadní zásah do již vybojovaných teritórií ryb a estetické změny v nádrži z pohledu chovatele mohou znamenat zásadní změny ve společenských vazbách ryb a následný boj o svůj životní prostor.

Rostliny v nádrži:

Adokety rostliny nepoškozují, v době tření a během péče o potomstvo vyhlubují jen asi 1 – 1.5 cm mělké jamky, do kterých zejména přes noc „ukládají“ nerozplavaný potěr. Jinými slovy – trpasličí cichlidy nejsou „bagry“, které přestavují nádrž dle svých představ a nepoškozují ani listy, ani kořeny rostlin.

Problém je zde jiný. Adokety jsou rybami „černých vod“, kde pH se pohybuje v rozmezí 4.5 – 5.5. To je už oblast, ve které při spodní hranici pH nerostou téměř žádné vodní rostliny. Podobné parametry by měly být dodrženy při zdárném odchovu potomstva, alespoň v prvních týdnech jeho života.

Při studii literatury a diskuzních fór o adoketách jsem pochopil, že existují dva základní akvaristické přístupy ohledně pH.

1) „škola nízkého pH“ – zastánci preferují ph 4.5 a dokonce i nižší. Zde s žádnými rostlinami již nemůžeme počítat. Častým argumentem je fakt, že takto nízké pH je samo o sobě antibaktericidní (správně: baktericidní) (nebo: antibakteriální) a nedochází k ohrožení výtěru. Je však nutno vzít v úvahu, že některé mikroorganismy se nízkému pH dokážou dobře přizpůsobit a není to univerzální řešení.

2) „škola umírněného středu“ – pH 4,5 až lehce pod 6.0. Zde je možné najít už rostliny milující kyselou vodu a slabší osvětlení, což adoketám bude vyhovovat.

Náročnost: Adokety jsou ryby pro pokročilého akvaristu či specialistu. Je nutné jim vytvořit poměrně odlišnější prostředí než obvyklým akvarijním rybám a důsledně dbát o zajištění jeho čistoty, minimálního znečištění dusíkatými a biologickými odpadními látkami. Nádrž s adoketami je nutné rovněž pravidelně sledovat a okamžitě reagovat vhodným způsobem na sociální změny v nádrži, nebo přijdeme o chovné ryby. Některé události vyžadují reakci chovatele v řádu několika málo hodin.

Úzkostlivě se musí chovatel věnovat především samičkám. Podle mých zkušeností je ve výtěru poměr pohlaví 1:5, tj. 5 samců připadá na jednu samičku, která je zranitelná. Můžeme zde směle spekulovat, že (kromě vysoké poptávky) vysokou cenu těchto ryb určuje i „nedostatkovost“ samic, které pak limitují další odchovy.

Adokety mohou velmi citlivě reagovat na nadbytek kyslíku ve vodě. Osobně jsem s nimi zažil velmi nepříjemnou situaci hned první hodiny po nákupu ve Viváriu Mělník. Jelikož jsem je musel odvézt asi 45 minut vozem, nechal jsem si do transportního sáčku naplnit kyslík. Cestou se natřásáním voda velmi prokysličila.

Po teplotním vyrovnání a smíchání vody pytlíku s vodou v nádrži jsem 4 dovezené rybky vpustil do nádrže. Reagovaly pro mne nepředstavitelným způsobem. Vystrkovaly hlavy z vody, prsními ploutvemi se opíraly o listy plovoucích rostlin a intenzivně dýchaly. Dosud mi není zcela jasné, zda trpěly krátkodobým nedostatkem kyslíku v nádrži (během transportu si mohly zvyknout na jeho vyšší obsah) nebo naopak měly potřebu nadbytečný kyslík vydýchat, protože mohlo dojít k poškození žaber vysokým obsahem kyslíku. Zhruba po 30 minutách se stav ale normalizoval a vše bylo v naprostém pořádku. Samci okamžitě zahájili souboje o rozdělení teritoria a dominanci a pěkně se vybarvili.

Poznámky k chovu

Teplota: 24 - 27 °C
pH: 5.5 - 6.5
dGH: 3 - 15 °N
Voda: sladkovodní

Adoketa pochází z černých vod, kde dno je pokryto spadanými zbytky rostlinného původu. Důležité je pochopit, z jaké oblasti ryba pochází. Podíváme-li se na zeměpisnou mapu, zjistíme, že ryba žije přímo v oblasti rovníku. To může svádět k tomu, že se budeme snažit držet vysokou teplotu kolem 28 °C. Ve skutečnosti ryba žije ve vyšší nadmořské výšce a teplota, která je uváděná v dokumentaci o odlovu prvních exemplářů, je jen kolem 24 °C. Bohužel nedohledáme již informace, kdy a v jakém ročním období odchyty probíhaly.

Poznámka z knihy U. Römera [11]:

„Bezproblematické krmení – přijímají jakoukoliv umělou potravu s výjimkou vloček. Vzhledem k tomu, že dospělí jedinci mají silné sklony k obezitě – doporučuje se 1 – 2 dny týdně nekrmit.

Společný chov s jinými druhy ryb je naprosto bezproblémový, naproti tomu chov v páru vyžaduje zvláštní péči – mimo období reprodukce bývají samice vystaveny prudkým útokům a pronásledování. Je doporučeno chovat skupinu v nádrži min. 150 cm dlouhé. I. adoketa je totiž velmi společenská ryby, ačkoliv při vytváření hierarchie lze předpokládat množství šarvátek.“

Krmení

Doporučuje se ryby krmit velmi pestrou stravou. Zastánci živého krmení uvítají informaci, že ryby rády konzumují koretru, komáří larvy, v době odchovu mladých si pochutnají i na artémii. V zahraničních pramenech jsem se dočetl, že chovatelé krmící živým krmivem jej před zkrmováním desinfikují nějakými roztoky (nespecifikováno jakými). Zkoušel jsem i mražené krmení, ale bez úspěchu. Ryby o ně nejevily zájem, protože se pravděpodobně nepohybovalo a neprojevovalo žádnou zvláštní vůní (toto je ale jen má osobní domněnka).

Ve svém chovu jsem měl pravděpodobně ryby generace F1 nebo F2, které ke krmení přistupovaly oproti jiným cichlidám zvláštním způsobem. Totiž na krmení se nevrhaly hned a nezkonzumovaly okamžitě všechno, na co přišly. Jakoby si byly vědomy pravidel zdravé výživy. I živou stravu požíraly postupně, po dávkách, takže krmení si vydržely šetřit i celý den (krmil jsem ze začátku stejným množstvím, jako u jiných trpasličích cichlid; později jsem krmné dávky raději redukoval).

Z obavy, abych nepřišel o jedinou samici jsem časem přešel na kvalitní umělé krmení. Ryby si oblíbily produkty Hikari – vločkové Tropical Flakes a malé perličky plovoucí na hladině určené pro cichlidy (Cichlidy Staple), které zjevně preferovaly před produkty JBL, Sera či Tetra. Toto bylo pro mě překvapením, protože v dostupné literatuře se píše, že vločkové krmivo ryby nepřijímají. On je ale zřejmě zásadní rozdíl mezi vločkovými krmivy různých výrobců. Rovněž chemismus vody (např. nízké pH) může zásadně ovlivňovat vnímání vůně a chuti potravy.

Časem jsem přešel na gelové krmení, popisované a dodávané Petrem Novákem zde v příspěvcích, které si ryby obzvlášť oblíbily. V literatuře jsem našel v různých příspěvcích, že počet jiker se uvádí zpravidla kolem 80 – 90 kusů; v mém druhém případě to bylo ale až kolem 130-140 jiker. Rozdíl mezi výtěry byl 3 týdny, takže vliv velikosti ryb na počet jiker lze pravděpodobně vyloučit. Po prvním výtěru jsem přešel na gelové krmivo, kterému přisuzuji vliv na 50% nárůst počtu jiker, pravděpodobně i téměř 100% úspěšnost vykulování jiker.

Mladé rybky jsem krmil obohacenými žloutky, artémií a opět gelovým krmivem, po kterém rychle dorůstaly. Zajímavostí je, že při dospívání mého výtěru dospívající ryby byly už stejně nenasytné, jako jakékoliv jiné mladé cichlidy a stravu konzumovaly 3-4x denně (je to dáno velmi dobrou stravitelností gelového krmiva). Chuť k jídlu si mnou odchované adokety ponechaly i v nádržích mých přátel, takže se chovaly již jinak, než jejich rodiče, tj. přijímaly jakoukoliv běžnou akvarijní stravu, včetně umělých krmiv.


Poznámky k odchovu (rozmnožování)

Teplota: 24 - 27 °C
pH: 5 - 6
dGH: 0 - 1 °N
Voda: vodivost do 50 uS.

Tření nastává zhruba do týdne, co si pár začne imponovat.

Stimulace

Stimulací k výtěru bývá výměna čerstvé, asi tak o 3-4 °C chladnější vody. V chovné nádrži jsem osobně držel termostaticky teplotu na hodnotě 27 °C. Ryby až s neuvěřitelnou přesností vždy pozitivně reagovaly na tuto změnu a do 2-3 hodin se okamžitě začínaly vytírat. Efekt stimulace období dešťů jsem posiloval ještě tím, že do vyměňované vody (30-40% objemu nádrže) jsem nedával oproti běžným výměnám vody (to bylo jen 20% objemu 1x týdně) žádné humnové či rašelinné extrakty a tedy jejich koncentrace klesla podobně jako v přírodě, kdy voda je v období silných dešťů více „rozředěna“ a neobsahuje tolik látek organického původu, jako v období sucha.

Samotný akt tření trvá v průměru 10-15 minut. Samička snáší jantarově zbarvené jikry na předem očištěný podklad a vzorně se o ně stará, zatímco samec hlídá vnější perimetr třecí plochy. Perimetr je oblast v průměru tak kolem 20 cm. K podkladu s jikrami se samec přibližuje pouze, aby samička měla možnost odplout za stravou. Nevyvíjecí se jikry vybírá výhradně samička. Nahnědlá barva jiker je zřejmě kamufláží, protože v přírodě kořeny a rozkládající se zbytky rostlin mají právě hnědou barvu. Jikry jsou velké kolem 2-3 mm.

Vývojová voda

Než budu popisovat své zkušenosti, shrnu dostupné poznatky z literatury, které i pro mne byly východiskem pro přípravu vhodného složení vody. Alf Stalsberg [8] provedl až šestý úspěšný výtěr (z pěti předchozích nic nebylo) při následujících parametrech vody: teplota 24 °C, pH 4.11, vodivost 12 μS. Z 300 jiker odchoval 6 mladých které po měsíci měly velikost 15 mm. Larvy se vykulily po 112 hodinách, po 5 dnech se vyvinuly oči a po 8 dnech nastalo rozplavání. Malé rybky po rozplavání přijímaly okamžitě artémii. Potravu přijímají těsně nade dnem, včetně detritu a řas. Při nebezpečí rybky klesaly ke dnu.

Uwe Römer [9] byl při svém odchovu úspěšnější. U něj se ryby vytřely na kořen při teplotě 27 °C, pH 5.5 a dGH 3. Larvy se při vyšší teplotě vykulily již za 3 dny. Odchov probíhal ve 100 litrové nádrži kde měly být původně dva páry adoket. Nakonec se ukázalo, že se jednalo o 3 samce a 1 samici. Je uvedena jedna velmi zajímavá zvláštnost: po rozplavání potěru nejprve druhý samec, později i třetí přijali barvy rodičů a začali se s nimi společně starat o potěr! Po přelovení všech dospělých ryb i potěru do větší nádrže rodičovský pár pak zbývající dva samce odháněl od potěru.

U mne první výtěr proběhl zcela náhodou a neplánovaně. Před odjezdem do Wroclavi (viz reportáž http://www.akvarista.cz/... ) jsem rodiče instruoval, jak krmit ryby. Vykonávat tuto činnost jsou zvyklí již přes 30 let, a tedy vždy proběhlo vše OK. U velkých nádrží jsem „denní dávky“ potravy zabalil do alobalu, stejně tak pro adokety. Krmit ryby nebylo pochopitelně nutné, ale spíš se jednalo o jakýsi rituál, protože rodiče jezdili zalévat rostliny a kontrolovat byt, takže při tom se krmili i miláčkové, tak žadonící u čelního skla nádrže.

Po návratu (5 dní) mne čekalo nemilé překvapení. Voda u adoket byla silně kalná, zapáchající z důvodu překrmení. Mamimka se obhajovala slovy, že když mám tak vzácné ryby, tak jim trošku přidala, protože oproti jiným svěřencům měly v pytlíčkách tak strašně málo krmení (dávka byla totiž přizpůsobena jejich nízkým potravinovým nárokům)…

Vyměnil jsem okamžitě kolem 50% vody a znaven šel spát. Druhého dne mne čekalo obrovské překvapení – na kameni samička hlídala snůšku asi 90ti jiker. Ty však postupně během 4 dní zbělely a tak byly sežrány, z výtěru nebylo nic. Parametry vody po výměně, ráno, když jsem objevil snůšku: 27 °C, pH 5.7, kH=0, dGH kolem 1, 41 μS, NO3 kolem 2-3 mg/l, PO4 1 mg/l. Usoudil jsem, že vysoké hodnoty dusičnanů a fosforu byly způsobeny kalamitní zátěží z překrmení, neboť jsem vyměnil jen část vody.

Pro další pokus jsem se rozhodl spíše pro variantu Uwe Römera, protože v teplotě 27 °C jsem viděl možnost o snížení o 4 °C pro stimulaci výtěru a pH 5.5 je ještě přijatelné pro některé rostliny.

Jelikož již dnes jako akvarista nevěřím v zázračnou vodu ze studánky (je to spíše náhoda než zdroj se stabilně stejnými parametry kvalitní vody), rozhodl jsem se jít cestou cílené přípravy vody s využitím reverzní osmózy (RO).

Pro svoji chovnou a zároveň odchovnou nádrž jsem používal zásadně jen vodu z reverzní osmózy (která má skutečně 0 μS, neboť za posledním stupněm RO mám ještě kolonu s iontoměniči, které definitivně vodu změkčí). Na 80 litrů vody z RO litrů jsem přidával 1 dcl kladenské „neakvaristické“ vodovodní vody (v období dešťů je dGH 28-29, v období sucha i přes 30 dGH) pro dodání určité minerality a nepatrné zvýšení vodivosti, 6 kapek minerálů a vitamínů přípravku eSHa MINEROLL (http://www.akvarista.cz/..., 2-3 olšové šištice a 1 velký list mandlovníku, který jsem v nádrži po 14 dnech vyhazoval. Před výtěrem jsem při dolévání čerstvé vody již nedával ani olšové šištice, ani list mandlovníku (viz efekt ředění vody deštěm v přírodě).

Parametry vody, při kterých došlo ke 100% líhnutí a rozplavání larev byly následující: : 27 °C, pH 5.7, kH=0, dGH kolem 1, 33 μS, NO3 0, PO4 0 mg/l.

I v mém případě se larvy vykulovaly zhruba po třech dnech, dalších osm dní trvalo, než se rozplavaly. Asi dvanáct hodin před vykulením samec vyhloubil asi pět mělkých jamek, do kterých pak samička mladé bleskurychle přenášela.

Pro chovatele tento týden je nejnapínavější, protože pár potěr úzkostlivě přenášel do těch nejskrytějších zákoutí, takže maličký potěr nebylo vidět, stejně tak i samičku. Jen neustálá bdělost samce na vnějším perimetru ostrahy prostoru s mláďaty naznačovala, že je vše v nejlepším pořádku.

V okamžiku rozplavání jsme velmi mile překvapeni vybarvením potěru. Je sytě oranžový až skoro červený, s bílými tečkami. Nikterak nepřipomíná rodiče a je až komický.

I když během několika dní potěr plave s rodiči i ve volném prostoru, rodiče jej na noc ukládají do oněch mělkých jamek a bdí bezprostředně nad tímto hnízdem, mláďata ochraňují svým tělem.

O potěr se starají oba rodiče rovnoměrně. Nutno však říci, že samička je k mláďatům mnohem pozornější a něžnější. Rodiče dokáží potěru potravu rozmělňovat. Přístup samce a samičky je odlišný. Pokud potrava (žloutek, gelové krmivo leží na dně), samec jej rozžvýká u dna a počká, až zvědavý potěr připlave. Samička stravu vezme do úst, doplave za potěrem a nad hejnem ji rozmělní tak, že se pak pomalu snáší k rybkám.

Potěr okamžitě po rozplavání přijímá žábronožku solnou. I když má bříška plná, je patrné, že se jedná o lovce, neboť i tak skotačivě (jakoby z radosti) doráží dál na artémie, které jsou od něj poměrně vzdálené, takže dělá něco jako lovecké výpravy, byť jiné artémie jsou k němu podstatně blíže a mnohem pohodlněji dostupné.

Při druhém výtěru se vylíhlo všech 130 jiker a vývoj byl mimořádně příznivý a radostný.

Sedmý den po rozplavání ale nastala krize. Mladé rybky postupně začaly „padat na ocas“, krouživě plavat, vyrážet z hejna ven a hlavou s cukáním celého těla se šroubovitě bořily do substrátu. Samička na to reagovala tím, že postižené jedince sbírala do tlamky a plivala zpět do hejna. Neuvěřitelné bylo, že postižené rybky (vždy jich bylo jen několik) znova svůj záchvat opakovaly a vzdalovaly se od hejna a samička doslova a do písmene počítala u každého jedince počet těchto záchvatů a teprve při čtvrtém pokusu je milosrdně žrala, protože si byla zřejmě jistá, že to je jediné s správné řešení. Ani jednou jsem neviděl, že by se spletla a nějakému mláděti nedala šanci „třikrát a dost“!

Během 12 hodin jsem přišel o 100 kusů potěru. Z knih S. Franka jsem předpokládal, že by se mohlo jednat o tzv. „aerocystis“ – něco jako „zánět“ plynového měchýře, způsobený nějakými „breberkami“ u dna, kde potěr v noci bezprostředně pobýval. Něco podobného jsem četl a zažil u ramirézek.

Řešením bylo dát nad nádrž malou noční lampičku a samice pak nedržela hejno potěru tak nízko u dna. Nevím, zda to bylo právě tou lampou, ale fakt je, že po první noci, kdy jsem ji aplikoval, bylo vše již pořádku.

Ze zbylých 40 rybek jsem o několik přišel v důsledku jejich vyskočení mimo nádrž (poučení je tedy zřejmé – je nutné krycí sklo) a asi 5 rybek zahynulo v důsledku kanibalismu kolem 2 měsíce vývoje, kdy někteří samci byli dvojnásobně větší než ostatní rybky. Na základě těchto zkušeností bych doporučil dalším chovatelům odrůstající potěr velikostně třídit, podobně jako např. u čichavců šedých.

Druhou nepříjemnou epizodou, naštěstí bez jakýchkoliv následků, byla invaze nezmarů v sedmém týdnu po výtěru. Jediným vysvětlením jejich objevení byl přenos z artémií, protože ničím jiným jsem v inkriminovanou dobu nekrmil a do nádrže nic jiného nedával.

Pokud bylo nezmarů málo, rodičovský pár to řešil tak, že je vyžíral v okolí výskytu hejna potěru. V důsledku krmení artémií se ale nezmaří začali intenzivně množit a neuvěřitelným způsobem zaplňovat nádrž. Mláďata nádrží proplouvala velmi pomalu a ve velmi úzkém semknutí k samičce, která je bedlivě pozorovala a hlídala. Bylo zajímavé, že jakoby si mláďata sama uvědomovala nebezpečí, které jim hrozilo, protože se neobjevovaly vůbec žádné pokusy jen „ze zvědavosti“ opustit hejno jak to bylo v době „před nezmary“.

Rodiče následně v důsledku nezmaří kalamity změnili strategii ochrany mláďat. Vyhloubili poměrně hlubokou jámu (v žádném případě se to nenechávalo srovnávat s těmi plytkými na noční či denní úkryt), a do té potěr přestěhovali a oba nad ní hlídkovali. V okamžiku, kdy se nezmaři začínali uchycovat na dně jámy, rodiče v protilehlé části nádrže okamžitě vyhloubili jámu další a stěhování se po několika hodinách opakovalo.

Při epizodě s nezmary se objevila ještě jedna pozoruhodnost, svědčící o pozornosti matky ke svým mláďatům. Nezmaři konzumovali velké množství artémie, kterou jsem krmil a potěr začínal trpět hladem. V okamžiku krmení novou dávkou žábronožky samička začínala velmi agresivně odhánět samce, který se po stravě vrhal jako první.

Situace byla neúnosná. Ryby trpěly hladem, samec byl „pod pantoflem“, zalezlý v rohu nádrže, apatický, naprosto vybledlý. Rozhodl jsem se nasadit Flubenol. Již druhý den se po jeho aplikaci nezmaři začali rozpadat a vše se navracelo k normálu.

Jen samec nebyl pořád ve své kůži. Domníval jsme se, že úhyn nezmarů změnil kvalitu vody a zvýšila se biologická zátěž ve vodě. Vyměnil jsem 50 % vody (jinak u potěru jsem před tím pravidelně ob den měnil 20% vody). A to byla zásadní chyba! Samec to bral jako signál ke tření, ale samička nejevila jakýkoliv zájem o sex, neboť ještě vodila mladé. Druhý den jsem ji našel mrtvou a zároveň nervózního samce, který začal ohrožovat potěr.

Nezbylo, než jej přelovit do jiné nádrže, kde jsem choval zbylou skupinu 4 samců. Výsledek byl též tragický. Tento původně dominantní samec byl i v 700 litrové nádrži druhý den zabit původně gama samcem, který mezitím po dobu 2 měsíců vyrostl a obsadil roli dominantního samce.

Ztráta obou rodičů během jediného dne zasáhla kromě chovatele pochopitelně i potěr. Ten byl několik dní desorientován, ztrácel chuť přijímat potravu a zjevně hubl. Asi po čtyřech dnech se ale vytvořily čtyři skupinky mladých rybek, které držely svorně pohromadě a tak bylo vyhráno.

Nakonec jsem odchoval po všech peripetiích 34 kusů mladých rybek. Podle mých odhadů to byli téměř samí samci a jen 5-6 samiček. Ale to potvrdí až mí přátelé, mezi které jsem mladé rybky ve velikosti 3-4 cm rozdělil.

Ke konci této kapitoly je třeba se ještě zmínit finální tvrdost vody a způsob, jakým jsem potěr přivykal na tvrdší vodu. Mladému potěru bylo již týden po rozplavání obden měněno 10 % vody pomalým přikapáváním nové vody pomocí vzduchovací hadičky. Zhruba měsíc po rozplavání jsem vodu při těchto výměnách postupně přitvrzoval až na cílových 10-12 dGH, aby rybky bylo možné chovat v běžnějších podmínkách (než je v jejich domovině a než bylo při výtěru). Přátelé nyní (2011) chovají skoro dospělé rybky v běžné pražské vodovodní vodě.

Co říci na závěr?

Podle mnou nabitých zkušeností mohu jen potvrdit, že carská krev v žilách těchto rybek „opravdu“ po Ivanu Hrozném cirkuluje a ichtyologové skutečně velmi trefně pojmenovali nový rod. Nemyslím tím ale jen agresivitu ryb, ale i určitou nahodilost, podobnou ruské ruletě při chovu a odchovu těchto cichlidích krasavců, a zároveň i krásu, noblesu a šlechetnost v soubojích. Pravděpodobnost, že v šesti rybkách naleznu jen jednu samičku je stejná, jako pravděpodobnost, že při hře v ruskou ruletu s šestiranným revolverem budu zabit.

Zde uvedený popis chovu a rozmnožování Ivanacara adoketa je pravděpodobně první zadokumentovaný případ v České republice. První adoketky spatřily světlo světa v září 2010.

Další výzvou pro mne, zřejmě i pro další milovníky cichlid, zůstává ještě méně známá a svým způsobem ještě záhadnější Ivanacara bimaculata, s kterou se v žádné akvaristické literatuře ani v nádržích téměř nesetkáme.

Poznámka z knihy U. Römera [11]:

„Odchov I. adoketa je srovnatelný s jinými cichlidami vytírajícími se v otevřeném prostoru (volné vodě). Ta by měla být teplá, výrazně kyselá a měkká (24 °C, pH 4.1, vodivost 12 μS). Námluvy mohou probíhat až týden, zatímco vlastní tření trvá přibližně 4 hodiny. Může být nakladeno až 300 jiker, které se při uvedené teplotě líhnou po dobu 112 hodin, za dalších 8 dnů se rozplavají. Samci se účastní rodičovské péče již od samého počátku podobně jako u rodu Laetacara. Pohlavní dospělosti dosahují v 10 – 12 měsících.“

Cena:

Cena těchto neobvyklých a zřejmě velmi žádaných ryb se pohybuje mezi 800 – 1800 Kč za kus. Poslední hodnotu jsem viděl u některých českých dovozců od německé firmy Aquarium Glaser. Na zahraničních burzách se cena pohybuje kolem 25 Euro za kus (2011).

Poděkování:

Na závěr tohoto příspěvku chci poděkovat všem členům Českého cichlid klubu (ČCK), kteří se aktivně podíleli na diskuzích kolem této zajímavé cichlidy a svými nápady a postřehy mi pomáhali překonat nejedno svízelné období při chovu a odchovu adoket. Vřelé díky patří Honzovi Mlynářovi, Markétě Rejlkové, Romanu Langovi, Vlastovi Pekaři. Samozřejmě nesmím zapomenout na Vláďu Protivu, který poskytl první zahraniční - německé časopisy, kde se o těchto rybkách pojednávalo. Slova díků patří i Kerstenu Opitzovi, který mi velmi kvalitně přeložil důležité pasáže z německy psaných zdrojů. Nesmím opomenout ani mravenčí práci Tomáše Vavřiny a Romana Langa při čtené mého rukopisu, kterým patří zvláštní díky za formální a hlavně věcné připomínky či návrhy. Děkuji také Petru Novákovi za cenné rady ohledně výživy, chemismu vody a nestandardních situacích v nádrži, které si vyžadovaly určité biologické zásahy, stejně tak za možnost vyzkoušet nové gelové krmivo při odchovu tak vzácných ryb.


Další informační zdroje:

Ukaž na Fishbase

[1] Regan, C. T., 1905. A revision of the fishes of the South-American cichlid gera Acara, Nannacara, Acaropsis, and Astronotus. Ann. Mago. Nat. Hist. (Ser. 7) v. 15 (núm. 88): 329-347.
[2] BioLib
[3] Kullander, S. Ou. & Prada-Pedreros, S., 1993. Nannacara adoketa , a new species of cichlid fish from the Rio Negro in Brazil. Ichthyological Exploration of Freshwaters v. 4 (núm. 4): 357-366.
[4] FishBase
[5] Kullander, S.Ou., 2003. Cichlidae (Cichlids). p. 605-654. A R.E. Reis, S.Ou. Kullander e C.J. Ferraris, Jr. (eds.) Checklist of the Freshwater Fishes of South and Central America. o Porto Alegro: EDIPUCRS, Brasil.
[6] Baensch, H.A. e R. Riehl, 1997: Aquarien Atlas, Band 5. Mergus Verlag, Melle, Alemanha. 1148 p.
[7] Stawikowski, R. e Um. Werner, 1998. Die Buntbarsche Amerikas, Band 1. Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart, Alemanha, 540 p
[8] Alf Stalsberg: Nannacara adoketa , Aquarien praxis, 4/2005 http://www.lem.net/...
[9] Uwe Römer: Erste Beobachtungen an einer neu eingenführte Art der Gauutung Nannacara, DATZ, 50
[10] John Robertson: Ivan’s not so terrible; Practical Fish Keeping, 2011, Volume 1, pg. 96-97
[11] Römer U., 2002. Cichlid Atlas - Natural History of South American Dwarf Cichlids, Volume 1. Mergus Verlag, Melle. 1164-1175

http://ceskycichlidklub.eu/... – diskuzní fórum Českého cichlid klubu, kde chov a odchov je detailně popsán se všemi osobními postřehy i stavy emocí chovatele
http://www.apistogramma.co.uk/...
http://cs.wikipedia.org/... - Ivan Hrozný

Ivanacara bimaculata

Eigenmann, C. H.; 1912; "The freshwater fishes of British Guiana, including a study of the ecological grouping of species, and the relation of the fauna of the plateau to that of the lowlands"; Memoirs of the Carnegie Museum; v. 5; n. 1; i-xxii + pp. 1-578.
http://www.apistogramma.co.uk/...
http://en.wikipedia.org/...

Nannacara
http://www.apistogramma.co.uk/...
http://aquatab.net/...

Laetacara:
http://aquatab.net/...



 

AKVARISTA.cz - vše o akvaristice, vše pro akvaristy. ISSN 1801-0504

Copyright © 1999 - 2018 Pavel Mžourek, příp. jiní uvedení autoři.

Převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování obsahu je bez písemného souhlasu autorů zakázáno.

Jste na stránkách AKVARISTA.cz (LOAD: 0.070551s 0.037079s).

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.