Naši akvarističtí a PC technicky zdatní mládežníci, budou říkat, že všechny informace nutné k provozování akvaristiky najdou na "síti sítí". Náš kolega Mlynář neudělá bez počítače ani krok (a možná není sám), snad prý i rohlíky kupuje přes internet.

Mně se dostalo té cti, abych zkusil vyrábět tištěný časopis Aquaristik a nevím jestli mne popadl záchvat nostalgie, nebo chuť si dokázat, že se dá i dnes, v těch divných časech, vyrobit časopis, který i v našich podmínkách je schopen žít a na sebe si vydělat. Přesto pro jeho život dělám vše.

Je dnes ještě třeba tištěných periodik? Pan Pelikán mi hned odpoví že ne, protože dneska všechno řeší elektronika, kterou dobře ovládá. Kolega Mlynář mi na můj argument, že na záchodě se dobře čte, odpověděl, že si mám koupit "noutbúk" (piš jak slyšíš). Ani na toaletě, či na loži tento stroj není nějak schopen mé choutky nijak uspokojit. Prostě patřím mezi ctitele toho, že si mohu nasliněným prstem otáčet stránky a kochat se uměním třeba doktorů Slabocha nebo Zahrádky, kteří patří k těm hodně dobrým fotografům rybích portrétů, nebo zaznamovatelům třeba sexuálních choutek, našich chovanců. Ví, co je třeba nafotit, aby jejich text nebyl jen výkřikem do tmy.

Ono není málo těch, kteří rádi poznamenají, že to či ono psali v tom či onom časopise. Ale trochu mi připadá, že se za takový zdroj informací stydí. Číst časopisy, to je trochu jako "nebýt in". Podle některých rýpalů. Důležitější je, zda nejsou akvaristické časopisy jen naplněny písmenky a řádky, které čtenáři mnoho neřeknou. Protože všichni autoři textů, když už se odhodlají nějaká slova dát dohromady, tak nejsou exhibicionisty hledajícími na konci článku své jméno.

Bez ohledu na to, jak se kdo snaží, aby své řádky podpořil nějakými znalostmi, musím říci, že "prožitkový atlas ryb", který tu tvoříme mne neobvykle baví. Protože na rozdíl od konkurenčních stránek se především vyznačuje tím, že autoři jednotlivých karet ryb zařazených do atlasu, o těch "svých" rybách ví opravdu vše a nemají potřebu jinde opisovat.

Byl bych rád, kdyby se zase vrátil ten čas, kdy si nebudeme na záchodě přiškrcovat podkolenní žíly tlakem obrovské sumy informací napěchované v přenosných počítačích, ale kdy si zase budeme mít chuť přečíst text a podívat se na fotky našich chovatelů, kteří jsou ochotní se za pár korun o své zkušenosti rozdělit.

Nechtěl jsem těmito řádky nijak výrazně bojovat za svůj časopis, jen jsem chtěl poznamenat, že internet potřebují "technokrati", ale článek Mirka Krauta o jeho oblíbených tlamovcích si přečtou i fajnšmekři, kteří jeho knihu v ruce zrovna nemají. Pravda pokud si ji na "síti sítí" jako pašuňk načerno nestáhli. A tak proto tiše doufám, že najdu dost spřízněných duší...