Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Souhlasím.

Nejste přihlášen(a). Chcete-li využívat všechny možnosti, přihlaste se.

Trichopodus trichopterus Pallas, 1770

čichavec šedý

Kmen: Chordata
Třída: Actinopterygii
Řád: Perciformes
Čeleď: Osphronemidae
Podčeleď: Luciocephalinae
Rod: Trichogaster
Ukaž v katalogu »

Správce: Crayfish
Zobrazeno: 54203x; Aktualizace: 21.8.2009

Synonyma: Labrus trichopterus; Osphromenus insulatus; Osphromenus siamensis; Trichogaster trichopterus; Trichopus sepat; Trichopus trichopterus


Další česká a lidová označení: čichavec modrý; čichavec tečkovaný; gurami třískvrnný; modrý ospromen; sumatranka; Šedý ospromen

Výskyt: .

Oblasti rozšíření čichavce šedého sahají od Myanmaru (dříve Barma) přes povodí řeky Mekong, Kambodžu, Laos, Vietnam, Thajsko, Malajsii, Singapur až z velké části do indonéské ostrovní oblasti, kam patří Sumatra, Borneo, Jáva a Sulawesi (dříve Celebes), Bali. Oblast území států dnešního Myanmaru, Laosu a Thajska je z novodobé historie známá i pod názvem Zlatý trojúhelník (Golden Triangl) – tj. oblast pěstování opia. Další zadokumentovanou oblastí výskytu jsou vody provincie Yunnan v jihozápadní Číně v těsném sousedství s Indií.

Čichavce šedého (česky též velmi často nazývaného modrého) najdeme v bažinatém, močálovitém prostředí, v mokřinách, rýžových polích, stejně tak jako v mírně tekoucích vodách s hustě zarostlou vegetací, v jezerech a rybnících. Preferuje čirá povodí, ale vyskytuje se i ve vodách bílých. V silně kyselých černých vodách se téměř nevyskytuje.

Obývá i vody člověkem silně biologicky znečištěné, žije v zavlažovacích nebo odvodňovacích kanálech vytvořených člověkem. Vyskytuje se i ve vodách bez vegetace. V době tření však upřednostňuje mírně tekoucí nebo stojaté vody. Zde jsou rostliny již nutností, aby bylo možné postavit a udržet pohromadě pěnové hnízdo.

Původně byl čichavec šedý znám především z oblasti Sumatry, odkud se vžil i jeho původní český lidový název „sumatránka“, pod kterým jej zná mnoho našich starších akvaristů. Biotop Sumatry byl v [2] detailněji popsán takto:

‚Teploty zde dosahují průměru 20-27 °C v nadmořských výškách kolem 750 m, v nížinách jsou vyšší.

Sumatra je protkána hustou sítí krátkých řek, tekoucích převážně severovýchodním směrem. Všechny pak navazují na močálové oblasti a zde se hlavně v období severozápadního a jihozápadního monzunu široce rozlévají. Množství srážek, které je sice vysoké po celý rok, dosahuje v monzunovém období hodnot až přes 3 000 mm a místy i přes 4 400 mm ročního průměru.

Vody jsou na Sumatře většinou mělké, mírně kyselé, kolem pH=6. Řeky, říčky a potoky, zvláště pak v jižní části, protékají snadno větrajícími třetihorními horninami a jsou proto jemnými částečkami půdy žlutě až hnědě zabarveny a silně zakaleny. Jejich voda nepropouští dostatečné množství světla a spolu se zastíněním bujnou vegetací, vytvářející mnohdy nad hladinou hustou klenbu, vytvářejí nepříznivé podmínky pro růst vodních rostlin, kterými jsou chudé.

Naproti tomu otevřené a nestíněné vody močálů a bažin, prozářené a prohřáté sluncem jsou bohatě zarostlé vodními a bahenními rostlinami, z nichž mnohé pěstujeme v našich nádržích. Z plovoucích rostlin je to zvláště rohatec Ceraptopteris chrnuta, dorůstající obrovských rozměrů, dále pak ve vodě kořenující ale i nad hladinu vyrůstající Ceraptopteris thalictroides, několik druhů leknínů, Limnophila, Hydrophyla a celá řada známých kryptokoryn i jiných rostlin.’

Čichavci šedí jsou ve své domovině chováni v umělých nádržích, rybnících či loveni v přírodě jako konzumní ryby a prodávány na asijských jihovýchodních trzích. Je jimi též krmena i domácí drůbež.

Hovoříme-li o místech výskytu čichavce šedého, musíme říci, stejně tak jako u čichavce perleťového (Trichopodus leeri), že byli dokonce uměle zavlečeni nezodpovědnými akvaristy do oblasti americké Floridy, kde žijí v místních mokřinách a kanálech spolu s dalšími exotickými „akvarijními“ rybami. V roce 2002 bylo na Floridě napočítáno celkem 104 druhů exotických ryb, zastoupených především cichlidami, labyrintkami (Betta splendens, Trichogaster lalia (dříve Colisa lalia), Trichogaster labiosa (dříve Colisa labiosa), Macropodus opercularis, Trichopsis vittata), rybami tetrovitými, kaprovitými a živorodkami a dalšími (dle [1]).

Kromě oblastí Floridy byl čichavec šedý zavlečen i do jiných oblastí, jako např. na Papuu Novou Guineu (zadokumentováno v roce 1976), do Kolumbie (1988), Brazílie (2002), Dominikánské republiky (1996), Namibie (1996) – tedy dokonce do Afriky!, Filipín (1989), Indie (2004), Taiwanu (1989). V roce 1998 byla populace čichavců šedých nalezena dokonce v zavlažovacích kanálech pro cukrovou třtinu v Austrálii v oblasti severního Queenslandu, později i v Ross River v Townsvillu.

Čichavci šedí jsou často chováni v nejrůznějších biologických či farmakologických laboratořích pro ověřování působení různých léčiv na chování ryb či snižujících jejich stres a následně úmrtnost – např. [15].

Velikost až 20 cm.

Obecný popis

Základní informace:

Čichavec šedý (běžně nazývaný též modrý, či sumatránka) patří k tzv. labyrintkám. ‚Během statisíců let trvajícího vývoje zástupců této skupiny ryb, došlo k pronikavé adaptaci – přizpůsobení se životním podmínkám, že se zcela odlišily od všech ostatních, dnes zde žijících čeledí. Tyto ryby žijí ve vodách mělkých, silně proteplených, kde průměrná teplota vody neklesá pod 22 °C, většinu roku je však i vyšší a dosahuje až 30 °C (či místy ještě více). Vody takto teplé, obsahující množství minerálních i hnijících organických látek jsou samozřejmě velmi chudé na kyslík. A ve vysoké teplotě, nedostatku kyslíku ve vodě a konečně i v tom, že mnohé tyto vody v suších obdobích roku téměř vysýchají, je příčina adaptace labyrintek. Přijímají totiž kyslík nejen žábrami z vody, ale ve větší míře čerpají tlamkou přímo vzduch nad hladinou. Jejich přizpůsobení se těmto podmínkám je tak silné, že i v akvarijních podmínkách s vysokým obsahem kyslíku ve vodě se doslova utopí, zabráníme-li jim přístup k vodní hladině a načerpání vzduchu.

Labyrint

Načerpaný vzduch vtlačují do zvláštního ústrojí v blízkosti žaber – tzv. labyrintu, jehož hojné lamely jsou kryty jemnou sliznicí, bohatě protkanou vlásečnicemi. Zde dochází k přímému okysličení krve vzdušným kyslíkem. Spotřebovaný vzduch je pak vypuzován tlamkou skřelemi při dalším nadechnutím čerstvého vzduchu’ – dle [2].

Další zvláštností velké skupiny labyrintek je stavba pěnového hnízda na vodní hladině, kam se zcela volně vznášejí jikry hned po výtěru a kde se následně i dále vyvíjí. Hnízdo je stavěno biologicky účelově s cílem přežití potomstva. Po vylíhnutí potomstva až do jeho rozplavání je hnízdo i fyzickým útočištěm před potenciálními predátory, navíc ještě chráněné samcem. Čerstvě vylíhlý potěr se instinktivně schovává mezi listy rostlin u hladiny a vodní plochou, takže zespodu je pro jakoukoliv rybu či jiného predátora téměř neviditelný. U některých rostlin, jako je například rod Hydrocotyle, se na vodní hladině na splývajících, seshora suchých listech vytvářejí jakási miniaturní jezírka na samotném listě, takže i několik malých, zatím nerozplavaných rybek se zde schovává jako v dětském kočárku, chráněném ze spodu a z bočních stran před okolním světem.

V teplých vodách s nízkým obsahem kyslíku (tzv. „hypoxické vody“) to je zároveň místo, kde je atmosférický kyslík nejblíže dostupný rodičům z vodního prostoru. Drobounké, téměř průhledné jikry jsou dobře maskovány mezi různě velkými bublinami, takže i z bezprostřední blízkosti je lze velmi těžko vizuálně najít.

Porodní sál a poporodní jednotka intenzivní péče

V úvodním textu o výskytu těchto ryb bylo již řečeno, že vody, ve kterých žijí labyrintky, bývají mnohdy silně biologicky znečištěny. Vysoká teplota a nízký obsah kyslíku je často vhodnou půdou pro hnilobné procesy, výskyt nejrůznějších bakterií, plísní apod. Hnízdo labyrintek je zároveň i místem, kde těchto procesů probíhá minimálně. V rozpětí několika mála hodin po postavení hnízda dochází k prvním výtěrům, takže není ani dostatek času, aby zde probíhaly nežádoucí procesy. Hnízdo labyrintek tak lze přirovnat k „sterilnímu“ porodnímu sálu a následné „jednotce intenzivní poporodní péče“. Chovatelé labyrintek se tak nepotýkají s problémem plesnivění jiker jako u ostatních jikernatých ryb.

Křidélka nadnášejí

Zajímavou otázkou je, jak mladé rybky labyrintek (ve stádiu larvy a i později) mohou v přírodě během prvních 2-3 týdnů snést podmínky ve vysoce teplé vodě s malým obsahem kyslíku, než se jim vytvoří dýchací labyrint jako u dospělých? Zajímavá pozorování byla provedena v poslední době pod mikroskopem [21]. Při pozorném sledování se ukázalo, že maličké rybí larvy mají podél boku u hřbetu něco jako nafukovací křidélka. Mám na mysli takové ta plovací křidélka, jako se dávají malým dětem na ruce, aby je voda nadnášela. A přesně něco takového mají larvy labyrintek. Jenže to není nafouknuté vzduchem, jak si výzkumníci původně mysleli, ale olejovitou látkou, která zůstala po strávení žloutkového váčku. To co známe již z minula je to, že jikry labyrintek obsahují olejnaté látky, které nadnášejí jikry po výtěru k hladině. A stejný olej v „křidélkách“ pak nadnáší maličký plůdek k povrchovému filmu, jež se vytváří na hladině a zejména na bublinách, z nichž je postaveno hnízdo. V oblasti povrchového filmu na rozhraní voda-vzduch je podstatně větší koncentrace kyslíku, jež umožní mladým přežít, aniž by měly již vytvořeny žábry i labyrint.

Počet jiker u zástupců rodu Trichopodus bývá poměrně velký, v akvarijních podmínkách v průměru kolem 800-1000 kusů a velmi často se podaří odchovat stovky mladých ryb z jednoho tření díky strategii „pěnového hnízda“. V přírodě se dospělosti dožívá podstatně méně jedinců. Dalším typickým znakem pro tento rod je nerovnoměrný růst potěru, kdy v průběhu již prvních několika mála týdnů jsou jedni sourozenci několika násobně větší než jejich vrstevníci.

Trochu názvosloví a systematiky:

V anglické literatuře čichavce šedého (modrého) nalezneme nejčastěji v jeho původní formě pod těmito synonymy:

• Blue Gourami
• Three – spot Gourami („čichavec třískvrnný“)
• Two – spot Gourami („čichavec dvouskvrnný“). V některých přírodních lokalitách výskytu třetí tečka na boku ryby chybí.
• Opaline Gourami

Kromě původní šedo-modré varianty byly vyšlechtěny další nádherné formy, a to:

• „Cosby“ – pojmenování po šlechtiteli, velmi nádherná „mramorová“ forma
• „zlatý“
• „stříbrný“

Je třeba upozornit, že čichavec šedý byl přesunut z rodu Trichogaster (kde byl akvaristům znám mnoho desetiletí) do rodu Trichopodus. Současně došlo k přehodnocení taxonomického zařazení u velkého množství labyrintních ryb. Nejauktálnější systematiku ryb nalezneme na českém serveru Aquatab.net, který z tohoto pohledu patří k předním světovým webům v této oblasti. Nejzákladnější přehled si můžeme udělat i zde na základě následujících informací [0].

Do rodu Trichopodus nyní patří:

• Trichopodus leeri – čichavec perleťový
• Trichopodus microlepis – čichavec drobnošupinný (drobnošupinatý)
• Trichopodus pectoralis – čichavec zelený
• Trichopodus trichopterus – čichavec šedý (modrý), sumatránka
(http://www.aquatab.net/...

Všeobecně se jedná o čichavce ve velikosti (15-25 cm), s váhou do 500 g, přičmež T. microlepis je největší a velmi mírný. Do původního rodu Trichogaster jsou řazeni nyní zástupci původního rodu Colisa, a to:

• Trichogaster fasciata – čichavec pruhovaný - (dříve Colisa fasciata)
• Trichogaster chuna – čichavec medový - (dříve Colisa chuna či C.sota)
• Trichogaster labiosa – čichavec pyskatý - (dříve Colisa labiosa)
• Trichogaster lalia – čichavec zakrslý - (dříve Colisa lalia)
(http://www.aquatab.net/...

Popis čichavce šedého (modrého):

Tvar těla je podobný jako u Trichopodus leeri (dříve Trichogaster leeri), rybka je však zavalitější a statnější, z pohledu zepředu i ze shora více baculatější. Rudolf Zukal [10a] popisuje rybku takto: ‚zbarvení je šedé až stříbřitě olivové, hřbet modravě olivový, břicho šedé a mírně stříbřité. Hřbetní a ocasní ploutve jsou šedé až zelenavé, zdobené perleťovými skvrnami. Řitní ploutev se táhne téměř přes celé tělo a má drobné oranžovo zbarvené skvrnky. Na bocích jsou dvě modročerné skvrnky penízkovitého tvaru, z nichž jedna je ve středu těla a druhá u kořene ocasní ploutve. Na těle jsou málo znatelné tmavé příčné pruhy. Prsní ploutve jsou bezbarvé, břišní ploutve jsou vláknovině dlouze protažené a slouží rybce jako chuťové ústrojí’.

Ryby jsou velmi barevně proměnlivé, v mládí světlejší. Samec mění v době tření svou barvu od jasně světle šedomodré, přes sytě tmavomodrou až téměř černou barvu. Na hřbetní a řitní ploutvi pak mnohem intenzivněji září světlé skvrny jež jsou pro partnerku atrapami jiker podobně jako u tlamovců. Tmavého vybarvení ryby dosahují spíše v podvečerních hodinách.

Je-li samec oděn v sametově černo-modrém hávu, bývá velmi agresivní a vůči ostatním rybám nemilosrdný při hájení svého teritoria. Ryby, které považuje za nepřátele dlouhodobě pronásleduje po celé délce nádrže i v několika „kolech“, přičemž neustále pozoruje prostor svého hnízda a je připraven se okamžitě k němu vrátit, objeví-li se další nežádoucí návštěvník. V hlídání svého teritoria je neúnavný, dokonce i v době krmení.

Michal Artim [4, kde je i barevné zobrazení] se setkal se staršími jedinci čichavce šedého, u kterých došlo k zajímavému jevu vybarvení těchto ryb. Zadní část těla potemněla až do modročerného odstínu, zatímco přední zůstala světle šedomodrá. Ryba tak byla barevně rozdělena na dvě zcela kontrastní půlky, jako tomu bývá u některých korálových ryb. Svislá hranice vybarvení začínala u kořene hřbetní ploutve. Stanislav Frank tento jev vysvětloval jako pravděpodobné nervové poškození mechanického, fyziologického, toxikologického či parazitárního původu.

M. Artim potvrdil, že jeho ryby přežívaly ještě dlouho a jejich smrt nelze dát do přímé souvislosti s tímto jevem. Já osobně jsem tuto barevnou abnormalitu pozoroval postupně u dvou jedinců, ve stáří jednoho roku (tyto ryby tedy nepovažuji za staré vzhledem k věku, jakého se normálně dožívají). Očividně se necítili dobře, nebyli ani moc aktivní jak v příjímání potravy, tak v dalších činnostech. V mých podmínkách u obou exemplářů asi po dvou měsících barevné příznaky odezněly a z ryb se vyvinuli dva nejdominantnější, standardně zbarvení a chovající se samci. Nevím, zda toto nazvat nemocí, či jen nějakým fyziologickým stavem, který bych přirovnal ke stavu, když nás v páteři chytne „houser“.

Hovoříme-li o základních projevech těchto ryb, musíme říci, že čichavci jsou obecně poměrně lekavé ryby a na prudké pohyby před nádrží reagují zběsilým plaváním po akváriu.

Rozdíl pohlaví:

Sameček má hřbetní ploutev protaženou do špičky. Jeho tělo je ve stáří oproti samičce více protáhlé až nahrbené, s konkávně vpadlým čelem a větším horním pyskem, jež je strměji obrácen vzhůru než u samičky. Samička je v dospělosti menší, plnější v břišních partiích. Hřbetní ploutev je kratší a zakulacenější, i když v některých případech může též mít tvar protažený do špičky.

Krmení:

Ve své domovině je čichavec šedý (modrý) všežravec, který konzumuje především zooplankton, larvy hmyzu, příležitostně detrit nebo dokonce i vodní či suchozemské rostliny, které se dostanou do vody.

V zajetí se doporučuje krmit co nejpestřeji, především živou potravou. Stejně tak dobře přijímají umělé krmivo v jakékoliv podobě, o které dokonce bojují na dně s mnohem většími rybami než jsou samy. V mých nádržích přijímají obzvláště rády červené pakomáří larvy (patentky), koretru, zcela běžně spirulinu (to jim podávám lstivě, kdy jsou nejvíce vyhladovělí). Milují i hltání drobounké artérie, která mi zbude po krmení potěru. Nejvíce je však přitahuje mražené krmivo – hovězí srdce upravené pro terčovce, obohacené astaxanthinem. Tím krmím ale zcela výjimečně, tak 1x za dva měsíce, protože je pro ryby nepřirozené, špatně se tráví a málo efektivně vstřebává, takže ryby mají neustále potřebu jej jíst více a více.

Oproti čichavcům perleťovým mají čichavci šedí tendenci k přežírání až k prasknutí, podobně jako skaláry. V přežraném stavu nehybně odpočívají desítky minut bezprostředně pod hladinou s téměř vystrčenými čumáky z vody a velice pomalu dýchají.

Obecně mražené krmivo jim velice chutná a jako smečka vlků dokáží z krmného prostoru pod hladinou vytlačit mnohem větší skaláry, které jsou proti nim neohrabané. Jindy zase využívají čekací taktiku a čekají, co jim silnější proud vody od čerpadla snese dál po proudu do jejich úkrytů v rostlinách.

Své chovance přikrmuji i umělými krmivy podporující vybarvení ryb od firem Tetra, Sera, JBL či Hikari, včetně krmiv pro červené diskusy, bojovnice, „zlaté“ rybky, KOI apod.. Na vybarvení ryb to je opravdu pak znát. Velmi dobrá je i mražená moina, nebo též mražený cyclops s astaxanthinem. Pochutnávají si i na krmivu Hikari Cichlid Staple (menší kuličky pro menší cichlidy).

Nevhodným krmivem pro čichavce rodu Trichopodus (dříve Trichogaster) jsou nitěnky (Tubifex). Dlouhodobé krmení nitěnkami (někdy už i krátkodobé), hlavně v zimních měsících, mívá katastrofální následky. Podmiňuje totiž nejen přenos nemocí, ale nevhodnou jednostrannou skladbou živin snižuje odolnost ryb a podporuje vývoj infekční vodnatelnosti (vředovitá forma) a rybí tuberkulózy. Obě nemoci jsou jen obtížně léčitelné a často na ně vyhynou i početné a dosud velmi úspěšné chovy [4].

V minulých desetiletích se čichavci šedí, jeho varianty a barevní mutanti (stejně jako perleťoví, bojovnice a rájovci) používali jako biologičtí nepřátelé nezmarů (Hydra) a ploštěnek (Turbellaria). Samotné přelovení rybek do napadené nádrže vede k téměř okamžitému stažení nezmarů do kuliček. Po několikadenním nekrmení, které nemůže ostatním rybkám ublížit, nezmaři mizí v útrobách čichavců. Zvlášť výhodné je mít k dispozici mladé jedince, kteří jsou žravější. Podobně lze užít i příbuzného čichavce perleťového (Trichopodus leeri). S těmito radami jsme se mohli setkat u našich akvaristických dědů či tátů. Dnes potíže s nezmary řešíme pomocí veterinárního léčiva Flubenol, který lze použít i v nádrži s plůdkem ryb (zde nezmaři škodí nejvíce). Stejně tak je neškodný vůči krevetkám. U nových exportů ale doporučuji pro jistotu vyzkoušet na několika jedincích.

Pokud krmíme ryby jednostranně, mohou se na těle objevovat vředovité tvary. V odborné literatuře [4] jsem našel i zmínky, že vyhladovělí čichavci šedí dokáží likvidovat černou štětičkovou řasu. S tímto chováním jsem se nesetkal, ale nelze je vyloučit. Rozhodně to ale není ryba, kterou bychom měli nasazovat k regulaci růstu řas v nádrži.

Ryby dospívají kolem 12-14 měsíců. Z mé osobní zkušenosti jsou pohlavně velmi aktivní ale až po roce a půl života. Tyto projevy mohou být závislé ale na mnoha faktorech. Čichavci šediví (modří) se při dobrém zacházení dožívají věku kolem 8 let. V literatuře najdeme zmínky, že i ve věku 6-7 let odchovávají produktivně mladé.

Sociální chování:

Podle posledních průzkumů T. trichopterus žijí ve větších skupinách, kde mezi jednotlivými rybami je určitá sociální hierarchie.

Již několik let chovám dvě velké (dvanáctičlenné) skupiny čichavců perleťových a šedých ve společné 700 litrové nádrži o délce 2 m. V chování obou skupin lze pozorovat zcela zásadní odlišnosti. Čichavci perleťoví tvoří důstojné hejno, které pomalu proplouvá nádrží a vystavují na odiv svou krásu, podobně jako pávi. Jen v době tření si samec čichavce perleťového vybojuje třetinový prostor v nádrži, kde postaví ohromné hnízdo. Po fázi hlídání potomstva se oba se samicí vrátí k celé skupině, která vždy společně plave či odpočívá.

Čichavci šedí se naopak chovají jako silní individualisté. I když není období tření, skrývají se v houští rostlin pod vodní hladinou, nejraději v co největším příšeří (co nejdále od čelního skla nádrže), takže neznalý pozorovatel nádrže je nemusí vůbec spatřit. Nejoblíbenější úkryty z plovoucích rostlin jsou takové, kam se čichavec šedý dostává co nejsložitěji, většinou položený na bok, že sotva proplave. Odsud pak vyplouvá na své výpady proti agresorům, či za potravou. Každý samec má svůj neustále vyhrazený individuální prostor, který v dobách námluv rozšiřuje. Chybí kolektivní plavání a sdružování se jako u čichavců perleťových. Občas v houští rostlin lze spatřit zvýšenou aktivitu a zájem i ostatních ryb (skalárů), protože se v tuto chvíli T. trichopterus vytírají a pouštějí do vody obrovské množství jiker.

Zajímavé je, že v období tření se oba druhy navzájem jaksi akceptují, tj. vždy pouze u jedné skupiny dochází ke stavbě hnízda, námluv, tření, odchovu potomstva. Pak nastupuje po etapě druhý druh a první jakoby odpočíval. Předpokládám, že zde dochází k jakési hormonální regulaci mezi oběma druhy. K mezidruhovému klidu v nádrži přispívá i přidávání huminových látek.

Vědečtí výzkumníci, psychologové a neurologové [23] využívají čichavce šedé k behaviorálním výzkumům. Zvířata, vyskytující se ve velkých skupinách si vytvářejí určitou společenskou hierarchii. V případě patriarchátu, kdy vládne skupině samec, je obecně známo, že si všechny výhody nechává pro sebe. Jedná se zejména o dostatek stravy v podmínkách, kdy jí je nedostatek a musí se o ní bojovat s konkurenčními druhy. Pokud mu někdo z jeho společenství chci vzít jeho výdobytky, samec proti němu podniká agresivní výhody.

Výzkumy překvapivě ukazují, že kromě agrese existují u čichavců i jiné, nenásilné formy, jak si udržuje své postavení. Podobně tak samice, když chtějí samci „ukrást“ potravu, mezi sebou spolupracují a hledají efektivní způsoby, aby se nevystavily agresi. Pečlivě sledují, jak je vzdálen, záměrně ho některá samice svádí aby na sebe upoutala pozornost a ostatní se dostaly k potravě, kterou by jinak samec zkonzumoval sám.

Fotografování ryb:

Čichavi šedí (modří) se při dobrém osvětlení ze shora lépe fotografují, než čichavci perleťoví. Nedochází u nich k tak silnému odrážení blesku od těla, jako u T. leeri, lépe se exponuje. Horší to je se zaostřováním, protože barevná textura čichavců modrých nemá jasné, ostré linie (ale pouze barevné skvrny) na těle. Podobně jako při focení lidských portrétů se snažíme zaostřovat na oko ryby, občas se nevyhneme manuálnímu ostření.

Při fotografování labyrintek nebývají zpravidla problémy s nedostatkem světla, jelikož se ryby zdržují v prostoru pod hladinou, kde intenzita světla je vysoká. Pokud fotíme ve vytíračce, situace je jednodušší, protože postačí nádrž o výšce 20-30 cm. Na osvětlení postačí 2-4 zářivkové trubice T5 umístěné podél nádrže. Počet zářivek záleží na hloubce nádrže. Nezapomínejme však, že plovoucí rostliny, které jsou pro stavbu hnízda důležité, stíní prostor pod nimi, kde se odehrává milostný akt.

Chceme-li pořídit pěkné záběry třecího aktu, nesmíme to s množstvím zejména plovoucích rostlin přehnat. Čichavci si totiž budou pochopitelně vybírat místo v co nejhustší spleti a zpravidla co nejdále od pozorovatele. Pokud to s rostlinami přeženeme, uvidíme jen vrtící se těla v jejich spleti, bez jakéhokoliv detailu. Samec staví nejčastěji hnízdo v rohu nádrže, kde je i nejmenší proud vody a zároveň se mu lépe hájí prostor kruhové výseče s pravoúhlým úhlem než zcela otevřený prostor 360°. S tímto faktem je třeba počítat a právě v tomto prostoru pečlivě zakamuflovat technické vybavení jako je topení, filtr apod., aby se nám nedostalo do záběru.

Ani vysoká intenzita světla není však vhodná. Mockrát se mi stalo, že jako fotograf jsem byl s intenzitou osvětlení a i rozmístěním dekorací spokojen, zatímco ryby dělaly všechno možné, jen ne a ne se třít. A právě v okamžiku, kdy mne přestalo bavit hlídat s fotoaparátem před nádrží, a zhasnul jsem polovinu světel nebo všechny, ryby přistoupily k milostnému aktu. Což odpovídá jejich chování i v domovině, neboť si vyhledávají co nejstinnější místa. Přeci jenom tam není teplota tak vysoká jako ve vodě pod přímým sluncem a ve stínu se lépe skryjí jak jikry, tak i potěr. Pak nezbývá než zkusit opatrně světla rozsvítit, použít blesk nebo zvýšit hodnotu ISO na digitálním fotoaparátu. V domácím prostředí ryby velmi inteligentně poznají, kdy před nádrží je co nejmenší ruch.

Nádrž: Dospělému páru bychom měli dopřát nádrž alespoň o objemu 100 litrů vody a délce kolem 1 m. Výška nádrže není až tak podstatná, stačí vodní sloupec o výšce 20-40 cm. Dospělé ryby můžeme chovat i v podstatně hlubších nádržích. Aby vynikly nádherné barvy ryb, doporučuje se tmavé dno.

Pokud ryb chceme chovat více, nádrž musí být pochopitelně větší. Předpokladem pro vytvoření dobrých životních podmínek je dostatek rostlin, které z části pokrývají i vodní hladinu. Mohou to být rostliny vysloveně plovoucí (lépe s mohutnějším kořenovým systémem), kam se mohou schovat mláďata, nebo i rostliny, jejichž listy splývají na hladinu. Pokrytím vodní hladiny rostlinami vytvoříme předpoklady pro stavbu funkčního pěnového hnízda a zároveň rostliny vytvoří i dostatek členitého prostoru, kde je vyhovující stín či polostín a ryby mohou odpočívat.

Pozor ale, rostliny nikdy nesmí zarůst plně hladinu a zabránit labyrintkám v přístupu k atmosférickému kyslíku, jinak bychom ryby udusili (vlastně utopili). Zrádné jsou drobnolisté plovoucí rostlinky, které bublinky vzduchování nebo proud vody od elektricky poháněného filtru odeženou a vytvoří volný přístup k hladině. V okamžiku, kdy vypadne elektrický napájecí zdroj, hladina se může neprodyšně uzavřít a tím zahubit osazenstvo v nádrži. Nejcitlivější na takovouto událost jsou právě labyrintky.

Členitost nádrže umožní úkryt slabším samcům, které dominantní samec v době tření jako střela vztekle prohání po celé nádrži. Stejné útočiště potřebuje i samička, která je vystavena až buď agresivním sexuálním výpadům samce, nebo jeho nelibosti v okamžiku, kdy výtěr byl dokončen a samec sám hlídá jikry. Rovněž i v době stavění hnízda není samec k samici nikterak milý a nevybíravě ji odhání od budoucího trdliště a přístřešku jiker a nerozplavaného potěru.

Filtrace a trvanlivost pěnových hnízd

Pro druhovou nádrž s čichavci není nutná nikterak intenzivní filtrace vody, pokud ryby nepřekrmujeme. Ve společenské nádrži s ohledem na ostatní ryby je filtrace žádoucí. Průtok vody by měl být minimální, aby umožnil rybám v období tření postavit hnízdo a to aby nebylo vzápětí rozbito silným proudem vody. Do menší nádrže nebo do vytíračky je pak mnohem vhodnější molitanový filtr poháněný vzduchem, seškrcený na minimální průtok.

V odborné literatuře jsem se často setkal s názorem, že čichavec modrý var. Cosby, zpravidla vůbec nestaví hnízda. Má osobní zkušenost je ale nepatrně odlišná. Oproti Trichopodus leeri staví čichavci modří podstatně menší hnízda, do kterých se vzápětí vytírají, byť je tam i pár bublin. V nádrži, kde je klasický výstup z externího filtru v podobě trubky s navrtanými dírkami bezprostředně pod hladinou, se málokdy hnízdo udrží pohromadě. Samci jsou zoufalí a nervózně proplouvají pod vodní hladinou. Jakmile dáme větší plovoucí rostliny do cesty proudu vody, situace se zásadně změní a okamžitě dospělí, pohlavně zralí jedinci staví hnízdo. Čichavci perleťoví se mi osobně jeví jako poctivější a zodpovědnější stavitelé, kteří budují opravdu velká hnízda.

Náročnost: Čichavec šedý není nikterak náročný na chov. Při zajištění vhodné, prachové stravy předtím tím, než potěr začne přijímat drobné nauplie artemie či plankton, není rovněž zvlášť náročný ani na odchov. Při odchovu je důležité navíc ještě zajistit shodnou teplotu vody a vzduchu bezprostředně nad vodní hladinou, aby nedošlo k poškození labyrintu v době jeho vývoje kolem 3. týdne věku potěru.

Rod velkých čichavců Trichopodus, stejně jako rájovci Macropodus, patří vůbec k prvním akvarijním jikernatým rybkám našich dědů a pradědů, kteří na nich chovatelsky „vyrostli“ a s odstupem času dokázali rozmnožovat mnohem náročnější rybky v zajetí. Mnozí se k nim po letech vraceli či ještě vracejí. Rybka byla poprvé prokazatelně dovezena do Evropy již v roce 1896, kdy se akvaristikou zabývali pouze bohatí lidé [10b].

Zástupci rodu Trichopodus, zejména T. trichopterus a Trichopterus leeri jsou vhodnými rybami pro začínající akvaristy, kteří to s chovem a odchovem akvarijních ryb myslí vážně a chtějí se v akvaristice zdokonalit, rozšířit své obzory a složit „odbornou chovatelskou maturitu“.

Labyrintky jsou zajímavé pro své společenské, sociální chování (hájení teritoria, výstavba pěnového hnízda (nebo odchov u některých druhů v tlamce – např. tzv. tlamovcové betty), dvoření, lákání samičky pod připravené hnízdo, harmonii pohybů a něžnosti, výraznou a měnící se barevnost, pro svou péči o potomstvo) podobně jako např. cichlidy.

Zástupci rodu Trichopodus jsou vhodní všude tam, kde není prostor pro chování velkých cichlid nebo kde chceme vytvořit společenskou nádrž s většími rybami, jinými, než jsou cichlidy.

Chceme-li, aby ryby vynikly a plně se projevily ve svém typickém chování, musíme jim dopřát minimální prostor alespoň 100, raději o trochu více litrů vody, ve kterých je možné chovat více jak jeden pár těchto krásných a zajímavých ryb.

Při nákupu v mládí nelze vždy při malé velikosti rybek v prodejní nádrži stoprocentně rozpoznat pohlaví, takže obvykle kupujeme alespoň 4-6 jedinců, aby se páry samy ideálně a přirozeně našly.

Čichavec šedý je vhodný do společenské nádrže s přiměřeně velkými rybami. V anglosaské literatuře často najdeme varování, že čichavci šedí jsou tzv. „troublemakeři“ – tj. potížisté, způsobujících v nádržích problémy a nehodících se proto ani pro začínající akvaristy, ani do společenských nádrží.

Pokud je zajištěna dostatečná velikost nádrže, její členitost a vhodné osázení rostlinami, včetně plovoucích či splývajících, nebývají s teritoriálností nebo agresivitou vůči jiným, adekvátně velkým rybám zásadní problémy. Rivalita mezi soupeřícími samci je přirozená. Ti dokáží své hnízdo uchránit před skalárami a středně velkými cichlidami apod. Toto chování je typické pro všechny ryby pečující o snůšku jiker v jakékoliv podobě – pěnová hnízda, hloubené jámy v substrátu dna, kameny, listy rostlin apod.).

Čichavci rodu Trichopodus nejsou ale rozhodně vhodní do nanoakvárií či menších nádrží, chceme-li chovat více jedinců. Do nanoakvárií velké čichavce Trichopodus v žádném případě nedávat!

Nevhodnými společníky jsou krevetky a malé rybky, které se stávají potravou čichavců. Rovněž živorodky nejsou vhodné, protože jejich potěr se první dny zdržuje bezprostředně pod hladinou, tedy právě v „operačním“ prostoru čichavců.

Na základě mé osobní zkušenosti mohu potvrdit, že čichavci šedí jsou mnohem agresivnější, „ostřejší“ ryby než čichavci perleťoví (Trichopodus leeri), kteří jsou naopak více společenštější a klidnější, důstojně proplouvající nádrží a i nádherně vybarvení do červenavých duhových odstínů.

Naopak čichavec šedý na sebe více upozorní už v nádržích u obchodníků pro svou modravou (nebo zlatou) barvu (u barevných mutací). Trichopodus leeri je v tomto věku spíše nezajímavou rybou – třpytivou „bělicí“ (obvykle navíc vystresovanou z nevhodného, přerybněného prostředí prodejních nádrží), takže mnoho začínajících akvaristů či dětí si domů do malé nádrže spíše přinese T. trichopterus nebo dokonce čichavce líbajícího (Helostoma temminkii). Trichopodus leeri se plně vybarví až v dospělosti, po dožití přibližně jednoho roku. Kdo nezná, jak nádherně vypadá v dospělosti, málokdy si jej rozhodne koupit v obchodu po shlédnutí mladých jedinců.

Čichavci šedí jsou vhodnými, nenáročnými společníky do větších biotopních nádrží jihovýchodní Asie, kde se chovají dania, parmičky, mřenky, razbory, další labyrintky apod. Pokud důsledně nedbáme na biotopnost nádrže, vhodnými partnery do společenského akvária jsou i skaláři, větší tetry, např. konžské apod.

Akvaristickým mýtem je zkušenost, že parmičky čtyřpruhé okusují čichavcům (a skalárům) vousy. Ve své domovině parmičky a čichavci žijí společně. Problémy vznikají v nedostatečně velké, přerybněné a druhově (početně) nevyvážené nádrži, kde není dostatek prostoru a úkrytů, stejně tak při nevhodném, nedostatečném krmení.

Poznámky k chovu

Teplota: 22 - 28 °C
pH: 6 - 8.8
dGH: 6 - 35 °N
Voda: sladkovodní; Ryba je velmi odolná na rozpětí pH a tvrdosti. Ve své domovině ji nalezneme i v brakických vodách.

Čichavci šedí (modří) patři k velmi odolným rybám, nemajícím žádné zásadní nároky na složení vody. V praxi byla experimentálně prokázána jejich vysoká tolerantnost k zásaditým vodám (pH v rozmezí 6,0 - 8,8) a vysoké tvrdosti (5-35 dGH), běžně k teplotám v rozsahu 21-31 °C [18]. Vysokou teplotu v původních biotopech snášejí velmi dobře v hojně zarostlých oblastech, kde je přirozený stín.

Močály často zasahují až do pásma brakických mangrovníkových vod, obsahujících mořské soli. V této oblasti nebyly experimenty provedeny, i když v různých zdrojích můžeme nalézt dokumentaci, že byly prokazatelně odchyceni i v brakické vodě. Lehké přisolení vody kuchyňskou solí jen napomůže jejich lepšímu zdravotnímu stavu.

V nádržích obývají horní třetinu sloupce, níže se vydávají obvykle pro potravu, při pronásledování soka či nahánění samičky ke tření.


Poznámky k odchovu (rozmnožování)

Teplota: 26 - 30 °C
pH: 6 - 8.8
dGH: 4 - 20 °N
Voda: Ryba je velmi odolná na rozpětí pH a tvrdosti. Ve své domovině ji nalezneme i v brakických vodách.

Voda pro odchov čichavců šedých není nikterak náročná na složení. Běžně je odchovávám ve vodě kolem 15 dGH. Zdařily se i výtěry v podstatně tvrdší vodě. Ideální pH je kolem 7.0, jsou přípustné odchylky na obě strany, ryby dobře snášejí alkalické vody. Teplotu zvýšíme na 26-30 °C.

Čichavce můžeme odchovat několika způsoby. Buď ve společenské nádrži, pokud nás ryby překvapí svým výtěrem, nebo ve vytíračce. Poměrně často se mi stává, že při čištění společenské nádrže a vyhazování přerostlých plovoucích rostlin je mezi nimi plůdek. Pak jej stačí podebrat nějakou vhodnou nádobou i s vodou a přenést do vytíračky se shodnou vodou a teplotou. Nejmenších ztrát dosáhneme, objevíme-li plůdek ještě před rozplaváním, protože se drží těsně pod hladinou a v bezprostředním okolí hnízda. Jestliže se plůdek již rozplave, úspěšnost odchovu je dána především skladbou ryb v nádrži, rostlin a krmením. Obvykle jsou ztráty velké, protože se mladé rybky časem stávají potravou ostatního osazenstva nádrže, nebo mohou uhynout hlady, protože v první etapě svého života přijímají jen prachové krmivo a artémie je pro ně veliká. Záleží tedy, zda si dokážou najít nějakou mikroskopickou stravu samy.

Nejproduktivnější výtěry jsou pochopitelně v samostatné vytírací nádrži. Ta může mít různou velikost. Ve starší literatuře najdeme požadavek na objem mezi 30-50 litry, v modernější postačuje nádrž i kolem 15 litrů. Mně se tření i odchov daří i v 15 litrové nádrži. Nezbytným předpokladem je ale dostatek úkrytů, aby se samička měla kam schovat a samec ji doslova neumlátil, což může být i běžný jev. Nádrž osadíme vhodnými plovoucími rostlinami, vytvoříme úkryt pro samičku. Buď z rostlin, kamenů, viděl jsem v praxi dokonce i meliorační trubku jako pro některé cichlidy či krunýřovce. Stačí plochý kámen opřený šikmo o stěnu nádrže a zajištěný tak, aby se při honičce ryb nesesunul.

Do nádrže můžeme dát i molitanový filtr, přiškrcený tak, aby proudící voda nerozbíjela pěnové hnízdo. Filtr můžeme dát i později. Důležité je, aby struktura bioakvacitu nebyla příliš hrubá, protože se může časem stát smrtelnou pastí pro drobný rozplavaný plůdek, který v ní uvízne a ostré hrany neumožní vyplavat zpět. Zrovna tak by měl být dostatečný prostor mezi filtrační hmotou a stěny vytíračky, protože tady mohou časem uvíznout i podstatně větší rybky.

Pár dáváme do nádrže současně, neboť se ryby mezi sebou vzájemně ovlivňují a stimulují svými hormony. Samec nezačne stavět hnízdo do té doby, než ucítí samičku, ta zase není připravena ke tření, dokud není postaveno hnízdo nebo není stimulována hormony samce. Toto chování bylo předmětem seriózních vědeckých výzkumů v 70-tých až 90-tých letech minulého století (Pollak et al. – 1978, 1981; Lee and Ingersoll – 1978; Becker et al. - 1992; Degani and Boker - 1992; Degani – 1993); Degani and Schreibman – 1993; Jackson et al. – 1994; Cheal and Davies - 1974). Bylo dokázáno, že ryby mezi sebou komunikují prostřednictvím feromonů a že samice detekuje tyto látky pomocí speciálních chemoreceptorů umístěných v řitní ploutvi. Připravenost samičky ke tření je dána buď chemickým signálem (feromony) nebo vizuálním signálem (postavené hnízdo).

Někteří chovatelé dávají před třením páry od sebe odděleně na „samotku“ podle pohlaví. Důležité je zachování vzájemného vizuálního kontaktu. Po přenesení do vytíračky jsou ryby více nakloněny tření, „nadrženy“. Druhou cestou (tu osobně preferuji jako zcela přirozenou) je sledování chování ryb ve společné nádrži, počkat na samovolného vytvoření páru a ten ve vhodný okamžik přenést do připravené vytírací nádržky. Myslím si, že v tomto případě je zabití samičky samcem méně pravděpodobné.

Je velmi zajímavé sledovat rybky při tření. Samec staví nejprve hnízdo a odhání samici, aby jej nevyrušovala. Ta jej stimuluje něžnými údery tlamky do břišních partií v oblasti pohlavních orgánů a trpělivě vyčkává, aby nerozlítila samce.

Hnízdo je budováno ze vzduchových bublin obalených ústním sekretem samce, který je vypouští pod listy rostlin. Velikost hnízda je kolem 20 cm do délky, do výšky kolem 2-5 cm.

Samec po vytvoření hnízda zase naopak láká samici pod hnízdo, imponuje ji nádherným zbarvením a vztyčenými ploutvemi, plave kolem samice a směřuje k hnízdu. Pokud samice není povolná, je to samec, který ji pronásleduje po nádrži a mohutnými údery do břišních partií a ploutví se snaží ji přinutit k pohlavnímu aktu. Ploutve samice jsou někdy úplně roztrhány a v bocích může mít i hluboká zranění.

V okamžiku, kdy samička vpluje pod hnízdo, samec ji obejme svým tělem, které zkroutí do podoby písmena „U“. Sameček otočí obě těla břišní partií směrem vzhůru k hladině. V okamžiku největšího vzrušení se jeho tělo, stojící téměř nehybně zachvěje, a vypustí své mlíčí. Otřesy těla jsou signálem pro samičku, aby do oblaku spermatu vypustila jikry, které se vzápětí oplodní. Sameček pak samičku uvolní a ta odplouvá si odpočinout do úkrytu, nebo klesá v opojení ke dnu. Sameček sbírá jikry, které nepluly do hnízda a plive je zpět pod hnízdo. Jikry obsahují olejnaté látky, takže stoupají samy vzhůru. Velikost jiker je kolem 0.95 mm v průměru [4]. V akvaristické literatuře je uváděn počet jiker zpravidla kolem tisíce, ve vědeckých příspěvcích z pozorování v přírodních lokalitách kolem 3-4 tisíc. Počet záleží na velikosti a zdatnosti samičky.

Třecí cyklus se několikrát opakuje. Při každém aktu samička uvolňuje 50 až 100 jiker. Samička může být velmi unavena, osobně jsem měl při několika pozorování i pocit, že se snažila vypadat jak mrtvá. Ležela pod hladinou šikmo na boku, bez jakéhokoliv pohybu a navenek nejevila žádné známky života, naprosto ztratila své barvy.

V přírodě se můžeme setkat s jevem, kdy samec pod jedním hnízdem odchovává i několik výtěrů s dalšími samicemi, což jsem pozoroval i ve společenské nádrži.

Po výtěru samičku odlovíme, jelikož je zbytečná. Starostlivost o hnízdo přebírá výhradně samec, který hnízdo neustále upravuje a strká pod něj jikry, které odplouvají mimo hnízdo. Zároveň velmi tvrdě a neústupně hájí hnízdo i před agresory.

Larvy se líhnou asi po 24-36 hodinách, v závislosti na teplotě vody. Další 3-4 dny zůstávají v pěnovém hnízdě trávit svůj žloutkový váček, než se rozplavou. Po tomto časovém intervalu je vhodná doba odlovit i samce. Rozplavaný potěr se první dny drží většinou stále při hladině.

Začínáme opatrně krmit prachovou živou nebo umělou stravou. Z umělých krmiv se mi osvědčily Sera Micron, Hikari First Bites, JBL fluid Artemis (poslední krmivo je kapalné). Všechny tři krmiva jsou z mého pohledu rovnocenná a potěrem ráda přijímaná. Každé obsahuj trošku odlišné složení, takže je možné, ale ne nezbytné, jejich střídání. Jako zajímavost uvádím složení krmiva Hikari: rybí moučka, moučka z antarktického krilu, krevelová moučka, řasy, pšeniční lepek, česnek, vitamíny, stopové prvky.

Ze živého krmení se v prvních dnech doporučuje nálevník nebo vířník. Krmení žloutkem je možné jako nouzová varianta, kdy umělé krmení není pro nás dostupné, nedokážeme jej tak rychle sehnat. Krmení žloutkem je popsáno u Trichopodus leeri (dříve Trichogaster leeri). Pozor na zákaly vody z překrmení!

Zhruba po 5-7 dnech krmení prachovým krmivem je potěr schopen přijímat drobnou artémii. Doporučuje se dát do nádrže šneky nebo menší ancistrusy, aby likvidovali zbytky potravy, hromadící se na dně. Nikdy nepřekrmujeme a o tom, zda je potrava rybkami přijímána se přesvědčíme podle jejich kulatých, až hranatých bříšek.

Vzhledem k tomu, že čichavci rodu Trichopodus se vyvíjejí velmi nerovnoměrně, doporučuji po určitou dobu s artémií krmit ještě prachovým krmivem. Některé rybky jsou pořád malé a žábronožku by neudolaly a zahynuly by hlady. Ideálně je krmit 4x-6x denně po malých dávkách, ale většina rybek přežije i frekvenci 2x denně, tj. ráno a večer, kdy jsme doma. Od 3 týdne rybky ochotně přijímají Sera Micropan a další krmiva.

Chceme-li potěr fotit, ideální je čas právě po krmení, protože stojí na místech, kde je minimální proud vody a odpočívá.

Jakmile začneme krmit, je nutné odsávat přebytečnou potravu, což je poměrně precizní záležitost. Ideální je použít koktejlovou slámku (nebo brčko z MacDonaldu), nasazené na vzduchovací hadičku. Musíme dát bedlivý pozor, abychom neodsáli drobný potěr, který se zdržuje u dna hledáním potravy. Je špatně viditelný a nedokáže se ubránit ani slabému proudu vody. Jednou rukou držíme brčko a přemisťujeme jej do míst, odkud chceme odsát detrit, ukazovákem druhé ruky jsme připraveni na druhém konci hadičky ucpat otvor, abychom odsávání případně zastavili. Doporučuji dělat za denního osvětlení, s případným protisvětlem. Odsáváme do čistého kýble či nádoby, abychom měli možnost eventuelně rybky vrátit zpět do vytíračky. Doléváme stejně temperovanou vodou, odstátou 24 hodin.

Rybek v malé nádrži může být i mnoho set, a znečištění velké, takže po 3-4 týdnu můžeme vyměňovat i 80 procent vody v závislosti na zarybněnosti a intenzitě krmení, které tak určují míru znečištění vody odpadními dusíkatými látkami, jež mimo jiné zpomalují i růst potěru.

Kolem 3. týdne věku ryb se vyvíjí labyrint. Toto období je citlivé na zajištění shodné teploty vody a vzduchu nad hladinou. To zajistíme krycím sklem, dbáme na správnou teplotu dolévané vody. Rybky, u kterých se vyvinul labyrint poznáme velice snadno – jak malé střely plavou k hladině za vzduchem stejně jako jejich rodiče. Nádrž je nádherně pohybově živá, je radost to pozorovat. Zároveň si všimneme, že některé rybky jsou až 4x větší, než jejich sourozenci.

Profesionální akvaristé proto potěr velikostně třídí pomocí nejrůznějších sít a přemisťují je do větších nádrží, slévají stejně velké ryby z několika výtěrů dohromady. Ve stáří pouhých dvou týdnů je rozdíl mezi nejmenšími a největšími rybkami už dvojnásobný.

V době vývinu labyrintu se ryby již pěkně vybarvují. Patrné jsou již skvrny na těle. Zbarvení je odlišné od dospělých ryb. Rybka je světlá, s velkým množstvím různě velkých skvrn. Největší, černá skvrna je u ocasu a je žlutobíle ohraničená. Připomíná „paví oko“.V tomto věku rybky již cíleně plavou za potravou k hladině jako u krmení dospělých ryb, zatímco v mladším věku sbírali potravu pouze ze svého bezprostředního okolí, ať už se potrava pohybovala ve vodě nebo ležela na dně.

Ve stáří kolem jednoho měsíce se objevují kratičké, rovné fousky, typické pro čichavce. V tomto věku je 80% potěru tak velký, že odsávání detritu můžeme realizovat i větší než vzduchovací hadičkou. Ryby aktivně plavou a dokáží odolávat proudu vody. V oblasti hlavy se začíná objevovat modravé zbarvení, typické pro dospělé jedince.

V pěti týdnech největší jedinci měří 20 – 25 mm a rychle dál rostou. Jsou nesmírně žraví a nestíháme je krmit pouze žábronožkou. Můžeme přikrmovat již Mikropanem nebo mraženou moinou, podporující pěkné vybarvení, živou potravou z rybníků. Nádrž je velmi živá, mladé rybky jsou velmi aktivní.

6 – 8 týdnů stáří. Začínáme mít starosti, čím rybky ukrmíme a kam je umístíme. Musíme pečlivě bát na kvalitu vody. Jako příklad mohu uvést prudkou změnu dusičnanů NO3 v nádrži o objemu 50 litrů během jediného dne, ve které bylo 400 ks 6 cm velkých rybek. Ranní hodnoty 20 mg/l, večer, při několika násobném krmení živou i sušenou stravou již 80 mg/l. Voda měněna denně v objemu 80%.

Ve věku od šesti týdnů jsou rybky velmi lekavé na noční náhlé rozsvícení. Vyskakují s oblibou v davové panice v počtu několika kusů z vody, takže je nutné dbát na pečlivé přikrytí nádrže. Davová psychóza vyskakování se rychle šíří po nádrži.

Úmrtnost potěru v průběhu odchovu se v literatuře uvádí obvykle kolem 30%, takže jsme-li hodně úspěšní, odchováme z jednoho dobrého výtěru vzrostlého páru i 500-600 rybek.


Další informační zdroje:

Ukaž na Fishbase

[0] Plíštil, J. (Ed.) 2009. AQUATAB. World Wide Web electronic publication. http://www.aquatab.net , verze (8/2009).
[1] Jeffrey E. Hill: „Exotic Fishes in Florida“, LakeLines. North American Lake management Society. 22(1): 39-43.
http://fishweb.ifas.ufl.edu/... - problematika zavlečených ryb na Floridu
[2] Jaroslav Bič: „Chov a odchov čichavce modrého, Trichogaster trichopterus sumatranus, Akvárium – terárium, č. 3, 1965, str. 36-38
[3] Jan Král: „Trichogaster trichopterus sumatranus“, Akvárium – terárium, č. 1, 1961, str. 2
[4] Michal Artim: „Čichavec šedý“ – Trichogaster trichopterus (Pallas, 1777), Akvárium – terárium, č. 4, 2008, str. 20-23, ISSN 0002-3930
[5] Bela Hienz: „Trichogaster trichopterus – čichavec modrý“, Akvárium živě, č.5, 2007, ISSN 1213-9165
[6] Gunter Sterba: Akvaristika. Nakladatelství Práce, 1972, 368 str., 40 příloh
[7] Zdeněk Drahotušský, Jindřich Novák: Akvaristika. Nakladatelství Jota, 2004, 304 stran + 32 stran obrazové přílohy. ISBN 80-7217-124-0
[8] Stanislav Frank: Sladkovodní akvaristika. Ottovo vydavatelství, 2000, 248 stran, ISBN 80-7181-218-8
[9] David Alderton: Akvarijní a jezírkové ryby. Knižní klub, 2006, 400 str., ISBN 80-242-1633-7
[10a] Rudolf Zukal: Akvarijní ryby, Svépomoc, 1981, 7. vydání, 229 stran + obrazová příloha
[10b] Jurgen Schmidt: Přizpůsobivý a krásný - Čichavec šedý Trichopodus trichopterus, časopis Aquaristik, č. 4, 2009, str. 14-19. ISSN 1803-6961

[10] http://en.wikipedia.org/...
[11] http://www.akvarijni.cz/... - atypické tření, Pavel Černý
[12] http://freshaquarium.about.com/...
[13] http://www.aqua-fish.net/...
[14] http://www.aquaticcommunity.com/...
[15] http://afsjournals.org/...
[16] http://www.tropicalfishdata.com/...
[17] www.actfr.jcu.edu.au/Projects/Pestfish/PDFs/Gourami.pdf - nutno ručně přenést do prohlížeče Internetu jako link
[18] http://www.fishchannel.com/... - labyrintky; jinak velmi pěkný akvaweb
[19] http://www.sciencedirect.com/...
[20] http://en.microcosmaquariumexplorer.com/...
[21] http://microcosmaqx.typepad.com/... - křidélka
[22] http://en.microcosmaquariumexplorer.com/... - velmi zajímavý web o rozmnožování mořských akvarijních ryb s Atlasem
[22] http://www.fao.org/... - ichthyologická studie výskytu a chování v přírodních podmínkách
[23] K.L. Hollis, K.S. Langworthy-Lam, L.A. Bloudi nand M.C. Romano: Novel strategie of subordinace fish competing for food: learnin when fold. Department of psychology and Interdisciplinary Program in Neuroscience and Behavior, Mount Holyoke College, USA
[24] http://www.scribd.com/... - A manual for Commercial Production of the Gourami, Trichogaster trichopterus – kolektiv autorů z Hawaii Institute of Marine Biology



 

AKVARISTA.cz - vše o akvaristice, vše pro akvaristy. ISSN 1801-0504

Copyright © 1999 - 2019 Pavel Mžourek, příp. jiní uvedení autoři.

Převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování obsahu je bez písemného souhlasu autorů zakázáno.

Jste na stránkách AKVARISTA.cz (LOAD: 0.080184s 0.049851s).

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.