Vzpomínky na moskevský Ptačí trh

Autor: Roman Rak · 3.10.2013 · Článek #395 ·

Dokument obsahuje interaktivní galerii, prohlédněte si ji na www.akvarista.cz.

U jezera stojí Čukča. Přichází k němu ruský rybář a ptá se: „Čukčo, mohu si chytnout nějakou tu rybku?“. „Ne, nelze“ – odpovídá Čukča, aniž by hnul brvou. „A proč to nejde?“, nenechá se odbýt rybář. „Načalnik to nedovoluje!“. „Čukčo, kdo je tady náčelník? Prostě se ho půjdu zeptat!“ – pohotově reaguje rybář. Čukča vyprsí svou chlupatou hruď a jak King Kong do ní hlasitě zabuší pěstmi. „Čukča tut načalnik". "Tavariš načalnik, mogu rybu loviť?" "Ryby berí skolko chočeš!“.

Tenhle vtip jsem slyšel poprvé v Moskvě rok po Olympiádě a krásně vystihovalo ono socialistické „všechno patří lidu a když budu chytrý, tak si z toho vezmu taky kousek, obzvlášť když to udělám s (tichým) souhlasem ostatních. Je to jen má dávná vzpomínka na určitou dobu, nechci srovnávat minulost se současností, protože i na některých současných majetkových převodech a jiných akcí by se zcela jistě něco našlo.

Po 25 letech mne osud, práce zanesli zpět do Ruska, kde jsem strávil 6 nádherných let studiem, na které nikdy nemohu zapomenout. Jaká bude Moskva, Rusko, po tak dlouhé době? Ani nevíte, co všechno se mi najednou honilo hlavou. A dostal jsem příležitost tu být téměř celý týden, kterou musím rozhodně využít.

Pracovat bych tu asi dlouhodobě nechtěl. Rusové se změnili (respektive ti, co zbohatli, nebo zbohatnout ještě chtějí). Všude se dává najevo okázale bohatství, majetek. Drahé oblečení, kosmetika, zlatá pera, hodinky, auta, osobní ochranka. K tomu patří arogance, nadřazenost a přezíravost. My všechno umíme, my všechno zvládneme. Jsme nejlepší, hvězdy světa.


Sedím na šestém, ředitelském patře, kde jsem dočasně dostal přidělenou kancelář. První, co mě udeří do očí je „obyčejný výtah“. Tenhle rychlovýtah jezdí z přízemí až do šestého patra bez zastávky. Sem podřízení prostě nechodí, a ani vedoucí nechodí za svými lidmi do nižších pater. Hraje se tu o to, dostat se co nejrychleji a nejvýše. Co je už pode mnou dole, nikoho nezajímá…

Místní management je absolutně oddělený od pracujícího lidu. Veškeré řízení je neosobní, přes telefony a maily. Všude zavřené dveře, žádný pohyb na chodbách, mrtvo. Jen se všechno vykazuje a hierarchicky posílá kaskádovitě nahoru a zase dolů. Každý něco přibarví či zatají, na papíře je všechno v superlativech. Okamžitě chápu, proč se tu hroutí jeden softwarový projekt za druhým. Projekty jsou o přímé maticové odpovědnosti a hbité komunikaci … „Co pravidelné schůzky týmů, schůzky 1-1?“, ptám se. „Jo, jo, děláme to, když máme nějaký problém“. Hmm, to už je ale pozdě.


Z uzavřených kanceláří, kde všichni sedí jak krtci utíkám každé poledne rychle do hotelu. Všechna jednání a pracovní povinnosti se mi podařilo vždy stěsnat do 3 hodin dopoledne. Rychle shodit ze sebe kvádro a hurá do džín a do trika, do batohu ještě fotovýzbroj, tužku a papír, utahanou mikinu. Zatáhnout popruhy přes rameno a přes recepci utíkám do města. Recepční kroutí hlavou, že jsem si nikdy ještě neobjednal taxi, ochranka mne první 3 noci nechce takhle oblečeného pustit zpět do hotelu.

Teprve, když zašermuji pasem, sezam se otvírá. Čtvrtou noc od ochranky zaslechnu, jak říká strážný vrátnému – otevři, vrací se Jackil and Hyde. Už pochopili, že ráno půjde Jackil v kravatě zase do práce.

Vyrážím metrem na Ptačí trh. Bloudím na přechodu metra a tak neváhám a jdu se zeptat policisty, kterému přes jedno rameno visí samopal a přes druhé plynová maska, jak se dostanu do cílové stanice. Dříve to byl nejlepší nápad, když se člověk ztratil. Před dvaceti lety policisté byli v Moskvě elitou po všech stránkách, včetně přirozené inteligence a ochoty.

Jsem poslán na další přechod, přes dvoje eskalátory. Jenže špatně. Po 15 minutách se dostávám zpátky do výchozího bodu. Ten původní policista nebyl správný informátor.

Zato příslušník OMON (Otdel milicii osobova naznačenia, tedy protiteroristická jednotka) je jiná třída. Okamžitě mne vyhodnocuje jako zájmovou osobu, která bezdůvodně prošla dvakrát po sobě stejnou lokalitu. Tohle žádný Moskvan nikdy neudělá, protože metro zná velmi dobře. Prohledává mi batoh a nevěřícně zírá na tři objektivy, dva foťaky a blesk. Přistupují další jeho kolegové, protože mají zřejmě podezřelou osobu. Smyčka se utahuje. Mlčky podávám pas. V okamžiku, když začínám mluvit a rusky vysvětluji, že chci na Ptačí trh, se ledy lámou. Hned dva policisté jsou taky akvaristé a ochotně mi na papírek píší přesný iterinář cesty – přechody, stanice, a ze stanice Ljublino autobus č. 54 nebo maršrutka (maršrutnoe taxi) č. 27. Kdybyste někdy takto cestovali, vězte, že z centra to je přibližně 40 minut metrem a dalších 20 minut po silnici. Na návštěvu ptačího trhu i s cestou počítejte aspoň tak 6 hodin! Takže pozor – není to žádný výlet před odletem domů v den odletu. Musíte počítat s obrovskými zácpami, které jsou v Moskvě na silnicích na denním pořádku, s velmi důkladnými kontrolami před odletem samotného letadla.

Konečně jsem na stanici Ljublino. „Maršrutnoe“ taxi č. 27 najdu rychle, staví hned pod křižovatkou. Než se stihnu rozkoukat, už mě dav natlačil dovnitř. Maršrutka je v podstatě malý mikrobus pro 14 lidí, který má šoupací dveře z boku. Jezdí po vytyčené trase (proto jsou číslovány jako autobusy). Výhoda je, že během této trasy můžete řidiči kdykoliv říci, že chcete vystoupit. A nebo z chodníku zamávat, aby vám maršrutka zastavila.

Jízdné na Ptačí trh stojí 25 rublů. Ale kde je tady kasa? Dříve uprostřed mikrobusu bývala průhledná plexisklová schránka s otočným gumovým pásem a s přihrádkami. Cestující hodil 20 kopějek, pootočil kolečkem, pás se posunul a na druhé straně vypadla papírová jízdenka. Všichni viděli, kolik kdo zaplatil. Nyní cestující posílají přes sedadla peníze řidiči a dohadují se, za kolik lidí se platí, kolik komu vrátit apod. To vše pochopitelně za jízdy. Mnoho cestujících jsou Gruzínci, Arméni, Uzbeci, Tádžikové apod., takže komunikace s některými, zejména těma mladšími v ruštině (a ani v angličtině), není zase až tak jednoduchá a je proto lepší mít připravené drobné než se pak s někým hádat, že vám nevrátili.

Autobusík drncá, třese se a vypadá, že se každou chvíli rozpadne (na tachometru vidím 469 tisíc najetých kilometrů). Projíždíme průmyslovou zónou, vymýcenými křovinami, kterými vedou k velkoměstu stovky sloupů s dráty velmi vysokého napětí. Napočítám asi třicet linií a pak už mne to přestává bavit. Dnes má Moskva kolem 20 miliónů obyvatel a mnoho „projíždějících“, kteří se zde usadili dlouhodoběji. V jedné místnosti o pár metrech čtverečních spí 20 lidí, kteří se střídají na tři směny. I tohle všechno se během cesty dozvídám.



Pod touto obrovskou střechou jsou prodejní řady, celé bloky věnované psům, kočkám, ptákům, plazům, rybářským potřebám, rybám do bazénů a jako návnada, a v neposlední řadě akvaristice. V jedné části (poměrně malá plocha) jsou postaveny pod střechou kryté obchůdky (s vlastní střechou a zateplením), které si můžeme představit jako „kamenné“ obchody – s pěkně zařízenými stojany s nádržemi, technikou. V obchůdcích je vidět specializace. K mání jsou buď jen ryby, nebo rostliny, suché krmení, technika (stánky s produkty Eheim, jiné zase JBL apod.).

V první chvíli mi to upřímně řečeno, vyrazilo dech. Prostor, velikosti všech odletových hal ruzyňského letiště věnovaný jen a jen živým miláčkům a potřebám pro ně. Snad mi tu „vadili“ jen rybářské potřeby, motorové a/nebo nafukovací čluny, stany, vybavení pro kempování a pobyt v divoké přírodě. Ale to je věc názoru a praktičnosti. Jednotlivé stánky s pruty, navijáky, různě velkými plavidly, s oblečením na lov atd.

Co se týče oblečení, tak kromě typicky rybářských holínek a různých specializovaných obleků se tu nechá pořídit armádní výstroj (včetně stejnokrojů NATO), všelijaké maskáče atd. Nejvíce mne pobavily obleky pro tzv. „hejkaly“ – vojenské snipery. No takové ty cáry či maskovací sítě v podobě plandajícího obleku do bažin a trav, tajgy i lesa, abyste úplně splynuli s terénem a nebyli jste vůbec vidět. Ale když chcete lovit nebo fotit, v divočině se blízko zvěři asi bez takovýchto pomůcek nedostanete bez povšimnutí zvěře.

Postupně procházím jednotlivými řadami s prodejními stánky. Všechno má svou logiku, kterou rychle pochopíte. Od neživých přírodnin, přes nádrže, stojany, techniku, krmení až k rybám či rostlinám. Co v předchozí řádce je jedno slůvko, za kterým následuje čárka, to je na Ptačím trhu minimálně jedna řada (jak říkají na východním Slovensku „šóra“) o délce 200 – 250 metrů! A je opravdu se na co dívat, z čeho vybírat.

Představte si např. vánoční trh v Úvalech, k tomu přidejte mělnické Vivárium, nějakou prodejnu rybářských potřeb, celostátní výstavu s mezinárodní účastí psů, koček a exotického ptactva a to celé vynásobte minimálně hodnotou sto a dostanete prostor, jaký máte k dispozici. Jen jedna celá řada je věnována např. substrátům, kamení, pískům, kořenům, keramickým doplňkům a všelijakých nesmyslů jako jsou hrady, zatopené jeskyně, vraky a já nevím co ještě. Vraky tu opravdu „letí“ – včetně skoro maket různých bitevních lodí, ponorek, sestřelených amerických nebo japonských letadel.

Hned druhým překvapením je, že technika a umělé krmení jsou všechno světové značky jako je Tetra, Hagen, Eheim, JBL, Sera. Jedině Hikari jsem nikde neviděl. Všechno dovoz, žádná vlastní produkce. Jedinou výjimkou jsou již ty zmíněné substráty a keramické doplňky, pocházející z místních keramických dílen a sběratelů a přeprodejců různého „kamení“. Zastavuji se u různých stánků a povídám si s prodejci i kupujícími. Z vlastní, tj. ruské průmyslové výroby se tu nic neprodává. Ono se vlastně ani nikdy ve velkém nevyrábělo. Dříve to byla všechno samovýroba v malých sériích, která teď úplně vymizela. Chybí tu např. i klasická lepená akvária, jak jsme zvyklí z domova. Když akvárium, tak obvykle jen značkový set nebo polské či čínské provenience.

Celá tržnice mi připomíná vietnamský trh. Jedno a to samé, pořád dokola. Různí prodejci prodávají stejné výrobky. Jen stánky jsou jinak uspořádané, osvětlené. Všude hromady krabic, palet, obalů, pytlů apod.

Velký překvapením, a upřímně řečeno zklamáním, jsou ryby. Více jak 90% procent ryb i rostlin jsou dovozy z jihovýchodní Asie, obvykle ve složení, které najdeme v ČR v každém Pet centru obchodního domu. Ryby jsou jen větší, barevnější a taky bohužel nesmírně drahé. Obyčejná (sice pěkně velká) klasicky červená mečovka tu stojí 200 rublů. Tedy asi 130 Kč za kus! Obchodníci vydělávají určitě obrovské peníze. Tenhle jev je typický nyní pro celou Moskvu. Je tu hodně, hodně draho. Obyčejná plechovka Coca-Coly přijde v centru města na pouličním stánku v přepočtu na 40-50 českých korun. Jen benzín a nafta jsou jako dříve velmi levné.

Kromě obyčejného sortimentu najdeme v nádržích ještě importované cichlidy afrických jezer, tu a tam L-kové sumce a ryby žijící u dna, jako jsou mřenky. Sem tam jihoamerické velké cichlidy. Opět gigantických rozměrů, a nekřesťanských cen v porovnání s tím, co se u nás běžně prodává v kamenných akvaristikách. Žádné specialitky. S výjimkou pár běžných druhů tetrovitých ryb (obyčejné neonky) jsem neviděl např. žádné tetry, razbory.

Poprvé na vlastní oči vidím barvené „papouščí“ cichlidy ve všech barvách a tvarech. Albíny, rudé kousky, brčálově zelené, inkoustově modré, citronově žluté, fialkově fialové. Brr, fakt hnus. Ale když se to někomu líbí … Fakt je ale ten, že ryby mi nepřipadají zrovna vitální a úplně zdravé. V prodejních nádržích jsou přeplněné, jedna leze přes druhou, sotva dýchají a podpírají se vzájemně. Ptám se prodavače, co to je za ryby a dělám, že se strašně divím. Dostávám naprosto upřímnou, ale zdrcující odpověď – „Nevím, jak se to jmenuje, ale dobře se to prodává!“. Postupně se dozvídám, že málokterý prodejce měl doma nebo má akvárium. Prostě to od někoho kupují a předprodávají dál. Při těch cenách se tu uživí všichni.

V Rusku byla vždy a ve všem „gigantomanie“. Prostě všechno největší, nejlepší, v největším počtu, nejbarevnější. Takhle nějak nyní vypadají i akvarijní ryby. Teď je to ale extrém. Když máte akvárium, tak musíte ukázat, že na to „máte“ a je to vidět. Proto velké a barevné ryby. Rusové si nyní velmi potrpí ukazovat svůj majetek, prestiž. Zejména ti „noví rusové“. K mému velkému úžasu se tu velmi rozšířila mořská akvaristika. Taková ta snobská – velké nádrže, samé murény, perutýni, chobotnice nebo několika tisícilitrové korálové nádrže s hejnami pestrobarevných rybek v počtu stovek až tisíc kusů. Většinou se to dělá jen na klíč, na zakázku. I na ptačím trhu se nechá něco koupit.

Je to prostě podobné jak s auty. Tolik luxusních aut v běžném provozu jsem na silnících pohromadě ještě neviděl. Když Audi nebo Mercedes, tak objem motoru nad 4 litry. Čím vyšší nárazník, tak lépe, pochopitelně černá skla, za kterými nevidíte uvnitř nikoho. Nejvíce jsou oblíbené luxusní limuzíny a MPV či „offroady“.

Ptám se, zda tu najdu někoho, kdo prodává své vlastní odchovy. Jo, jo, taky tu jsou, ale jen v sobotu a v neděli, ale jejich opravdu už jen pár. Hmm, to bohužel odlítám. Snad někdy jindy. V rozčarování bloudím poloprázdnou halou (stojany tu jsou, ale některé opuštěné, čekající na víkendový nápor), fotím.

Vždy se zdvořile zeptám, zda si smím pořídit snímek stánku, či nějakého zajímavého výřezu nebo objektu. Ze slušnosti se dotazuji vždy (i doma), ale tady jsem nemile překvapen, že poměrně často jsem odmítán! Sice to v celkovém počtu není zase až tak nepříjemné, či nevýznamné aby mi chyběl dokumentační materiál pro reportáž, ale je mi to nepříjemné lidsky. S tímhle v Rusku (či Sovětském svazu) na ryncích nikdy nebyl problém.

Podstatně složitější (vlastně absolutně nemožné) to bylo v metru, na nádražích, letištích a v přístavech. Mockrát jsem se nechal unést fotografickou vášní, zapomněl v minulosti na bezpečnostní přikázání a skončil v lepším případě na oddělení milice a v horším u kontrarozvědky. Dopadlo to sice vždy dobře napomenutím (v horším někdy maximálně informováním velvyslanectví), ale pokaždé jsem přišel o kinofilm. Nikdy jsem ale stejně neodolal, a fotil jsem na sibiřských letištích polodivoké jaky, jak je přivázané za rohy na lanech po kluzké, hodně šikmé dřevěné plošině tahali do Antonova; milence, kteří se loučili před nastoupením do vlaku na Sibiř atd. Vlastní zkušenosti mi velely mít sebou dostatek kinofilmů a bylo to v pohodě. Studentovi tehdy prošlo téměř vše.

V době železné opony to v Rusku nebylo s ochranou autorských práv nijak závažné. Vycházely překladové knížky zahraničních autorů, těch nejlepších světových odborníků. Pochopitelně bez jejich souhlasu a vědomí. Při překladech opravdu klíčových publikací si Sověti dali tolik práce, že dokonce hledali a opravovali chyby v původních vědeckých či technických monografiích, takže tyto překlady byly ve své podstatě mnohem lepší než původní díla! V redakčních radách, mezi recenzenti byli nejlepší profesoři a akademici.

Takže po dvacetileté přestávce moc nechápu, proč tolik křiku, když si chci vyfotit stánek s krmivem, kde je samá Tetra a Sera, nic víc, nic míň. Vlastně je tu oproti nám jediná, a zásadní změna. Krmivo si můžu koupit i vážené nebo měřené na odměrky! Pochopitelně originál. Dozvídám se, že to je o polovinu levnější než origo krmení v původním balení. Tomu ale nevěřím. Chodí sem děti, rodiče i akvaristé s nádobkami, aby si prostě dosypali chybějící sortu.

Samostatnou kapitolou je živé krmení. Zde se od minulosti naštěstí nic nezměnilo. Radost se jen dívat a vybírat: nítěnky, koretry, pakomáří larvy, mouční červi, (a další, které vůbec neznám), perloočky, dafnie. Roztříděné podle různých velikostí u každého druhu. A za babku. 200 gramová sklenička pěkných červených pakomářích larev za 20 rublů. Živé krmení obvykle prodávají babičky. Nasypou si vzorek na ruku a ukazují vám až před nos, jak je kvalitní a nesmrdící. A často uvidíte i starý trhovecký trik: „Poslední krmení, poslední krmení, dneska už nebude!“ – vykřikuje babička. Všichni se seběhnou, skoupí zbytky aby měli pro své miláčky. Když odchází, babka se otočí, z bedny pod stolem vytáhne další dávky vzorně zabalené do navlčeného novinového papíru (v něm v chladnu a temnu vydrží čerstvá koretra nebo pakomáří larvy i celý měsíc!), vše vybalí na stůl a jede se dál: „Poslední krmení, poslední krmení, dneska už nebude!“.

Jen v jediném jsou babičky neúprosné a neústupné. Nikdy se nedozvíte, kam pro krmivo jezdí. Je to business, zdroj obživy, umím to pochopit. Tohle krmení se ve velkém dováží i do ČR. Z Polska, Ukrajiny, Běloruska, Ruska. Ještě jen jeden osobní postřeh a zkušenost. Kvůli byznysu se krmení loví i v třeskutých mrazech. Aby nebyl problém se zamrzající vodou, loví se v brakických, zasolených vodách a mokřinách, takže je potřeba krmení opravdu dobře v zimním mrazivém období propírat. Některé ryby větší množství soli nesnášejí, hlavně potěry. Je nutné si hlídat i svého prodejce a pokud je dobrý a krmivo od něj kvalitní, neměnit jej. Ve východních zemích jsou některé lokality na štíru s čistotou lovného biotopu (chemické odpady, ropné produkty atd.) a u prodejců není vždy na výši etika, takže prodají kvůli penězům i závadné krmivo. Někdy to ani sami nemusí vědět, protože než se dostane k nám, projde několika překupníky, kteří ve finále sami neznají původní lovnou lokalitu.

Další kapitolou jsou akvarijní rostliny. Osobně si pamatuji, jak se zde nechali v minulosti koupit vzácné rostliny, hlavně echinodory, různé kultivary, které byly v Rusku vyšlechtěny a dále pěstovány. Troufám si říci, že před těmi dvaceti lety bylo Rusko hned po Československu echinodorovou velmocí. Chodil jsem sem a obdivoval nádherné exempláře, a občas do dvou 60 litrových nádrží, co jsem měl nad postelí v internátu, si i nějakou tu červenou odrůdu přinesl.

Tohle ale bohužel zmizelo. Výběr rostlin je nyní ale bohatý. Všechno je dovoz z Asie a ve velkém množství, někdy pod hlavičkou firmy Tropica. Skladba je stejná jako u nás, jen ceny zase neporovnatelně vyšší. Svazek stolístků, elodeí přijde v přepočtu na 60 – 80 Kč! Všechno, nač si vzpomenete. Jen ty echinodory v bohatém druhovém zastoupení tak chybí, o kultivarech nemluvě. Závěr – doma v ČR si můžeme vybírat z podstatně většího množství rostlin a hlavně podstatně levnějších rostlin.

Na trhu své osobní přebytky rostlin prodává už málokdo. Je pro něj ekonomicky neúnosné si zaplatit za stánek na trhu, když prodá pár rostlin. Zaznamenal jsem jeden další, velmi zajímavý jev. Někteří velkoprodejci prodávají stejné rostliny jak v „kamenných obchodech“ (tj. v těch zastřešených a zateplených buňkách, o kterých jsem se již zmiňoval) tak i pod krytou střechou (kde v zimě mrzne). Ptám se proč? Dozvídám se, že to je jen psychika kupujících. Kupující si myslí, že v otevřených prostorách jsou rostliny levnější, než v uzavřených krámcích …. A tak se na „ulici“ prodává stejné zboží za stejnou, nebo někdy dokonce vyšší cenu než v zateplených a velmi příjemných obchůdcích.

Další zajímavou skutečností je, že tu na plastové košíčky, ve kterých jsou rostliny zakořeněny v minerální vatě, skoro vůbec nenarazíte! Cílem prodejců je co nejnižší nákupní cena. U importů se na ceně zásadním způsobem podílí doprava. Košíčky něco sami o sobě stojí, ale hlavně zabírají při dopravě místo. Takže z Asie se importují rostlinky ve velkých svazcích, podobně jako u nás např. růže z Holandska. Prodejce si je pak sám dává do menších svazků a sází do nádrže s vysokou vrstvou písku, kde jsou rostliny dobře ukotveny. V některých případech jsem viděl jen malé svazky od dodavatele, jež byly obaleny vatou a přechyceny kovovým páskem. Zabírá to méně místa, kov něco váží (méně než ale kamínky našich dodavatelů). Váha je ale dostatečná, aby rostlinky svisle plovaly nebo stály na dně. Neviděl jsem nikde pěkně zarostlé kořeny s anubiasy, stejně jako různé mechy na lávových kamenech nebo na dřevě. Další zajímavostí je, že akvarijní rostlinky prodávají výhradně ženy, které se pasovaly do jakési role akvarijních „květinářek“. Opravdu mi místní způsob prodeje připomínal prodej řezaných květin do vázy. Většina rostlin, jež se množí řízkováním, nemá ještě vyvinuty žádný vlastní kořenový systém. U nás rostliny dodávané v košíčkách s minerální vatou jsou na tom podstatně lépe.

Potuluji se po hale, co nejvíce si povídám s lidmi. Nestačí jen vidět, chci znát více. Co jsem potřeboval nafotit, už mám nafoceno, a tak mám fotoaparát volně přehozen na popruhu přes rameno. Z ničeho nic se vedle mne objeví mladičký Armén a lámanou ruštinou mi povídá: „Ty mně dáš povolit fotit tady“?

Koukám na něj jak na zjevení. Zkušenost mi velí hned nereagovat a nejprve zjistit, co zatím je. Dříve ruská tržiště s ovocem, zeleninou a květinami ovládali Arméni, Gruzíni, Kazachstánci, Turkméni, Azerbajdžánci a další jižní či východní sovětské národy v roli prodejců. „Co chceš? Jestli chceš povolení na fotografování, to ti udělit nemohu“ – drze na něj spouštím česky, když už mi začal tykat. „Do you speak English?“, nejistě reaguje opálený černovlasý hošík. „Ne, ani náhodou“, brutálně lžu dál v češtině, hraji o čas a dostávám jej do stavu komunikační nouze. Začíná mi složitě ve všech slovech řečí, co zná, vysvětlovat, že tržiště je soukromé a fotit se tu vůbec nesmí! „Ty tu nesmíš fotit!“. „Já tu zatím nefotím, ale chtěl bych“ - nevzdávám tuhle hru.

No, a jsme u vtipu o Čukčovi a povolení si chytit rybu. „Fajn“, odpovídám už v ruštině, „Kdo je tady náčelník? Půjdeme k němu pro to povolení“. „Ne,ne, ne; ty tu nesmíš fotit a tím to pro Tebe tady končí“, trvá na svém. Už toho mám dost a vytahuji z kapsy novinářský průkaz Akvarista.cz, co mi kdysi vytvořil Pavel Mžourek. Prstem překrývám propadlé datum platnosti (naposledy jsem průkaz použil v Salczburgu před několika lety a na průkaz skoro zapomněl) a strkám mu to před nos. „Jsem zahraniční novinář a budu se bavit jen s náčelníkem trhu!“. Ruská úcta a pokora před cizinci a svými náčelníky tu pořád funguje, stejně jako průkaz a „bumažka“ či „spravka“ nebo „propusk“.

Vede mě přes celou halu do kanceláře bezpečnosti šéfa ptačího trhu. Cestou si s ním už klidně povídám a zároveň za zády z fotoaparátu po hmatu vytahuji SD kartu, kde mám nafocené snímky za několik dní, včetně dnešních záběrů. O tu nesmím přijít, to by mě kleplo. Kartu si schovávám pod hodinky na ruce, do foťáku strkám nějakou jinou, kterou nahmatám v zadní kapse kalhot. Operaci výměny jsem zvládnul jen tak tak. A už jsme v kanceláři, kde se na mne z obrazu dívá mohutný Stalin. Je to jasné. Gruzínci tu už neprodávají, ale patří jim celé tržiště. Sotva mne tahle myšlenka napadla, už přede mnou stojí statný Gruzínec. Zlatý řetěz na krku, hodinky a pochopitelně všechny zuby taky zlaté. Je velice uctivý protože bych možná mohl být další potenciální zahraniční obchodní partner.

Já chci ale jen to povolení fotografovat. A jak se ukazuje, tohle on nemůže rozhodnout. Musím za šéfem bezpečnosti celého tržiště – Ptačí trh je jen maličká součást. A samotného mne pustit nemůže, co kdybych tu fotil. A tak volá vysílačkou uniformovanou soukromou bezpečnostní stráž. Ta mě vede na hranici svého pozemku, tedy na kraj ptačího trhu. Dál, mimo svůj region už nesmí. A tak mě předává strážnému z dalšího trhu (kožešiny), který mě převádí přes svou lokalitu bezpečnosti. To se odehrává asi ještě třikrát, než po půl hodině dorazíme k nejvyššímu šéfovi ochrany spojených trhů.

Pouštějí mne do kanceláře. Proti mně sedí v koženém ředitelském křeslu statný Rus v mém věku oblečený do luxusního zahraničního obleku, který mu opravdu sluší. Inteligentní, společenský, vtipný. Na stěně visí pro změnu podobizny Medvěděva a Putina, Krjučkova, Andropova a Gorbačova. Tohle je jiná třída – určitě bývalý pracovník bezpečnosti SSSR. Než jsem sem došel, byl už plně informován. „Neublížila Vám ta naše tupá ochranka, jste v pořádku?“. „Ne, chovali se vzorně a hlavně profesionálně, všechna čest, jsou velmi bdělí. Ani jsem nestihnul před nimi vytáhnout fotoaparát, natož pak něco vyfotit!“ – lichotím mu (a taky znova lžu).

Při své úpěnlivé prosbě fotit nezapomínám pochválit akvárium, které má v kanceláři. Popravdě řečeno, stojí mne to hodně osobního „akvaristického“ přemáhání. Mezi umělými rostlinami se skleněným fialovým pískem plavou právě ty pestré papouščí ryby ve všech barvách. Zelená, modrá, fialová, žlutá, albín, červená, oranžová. Mezitím závojnatky, blackmoly, malý rejnok, nějaká ta jezerní Afrika. Čumákem do písčitého dne zabořený americký stíhací letoun Mustang z II. světové války tomu dává korunu.

Nechce vidět ani pas, ani „novinářský průkaz“. „Ukaž mi jen, co jsi naposledy fotil“ a žene se rovnou k mému foťáku. Zapínám náhledy a trnu, jakou SD kartu jsem tam poslepu před chvílí podstrčil. Doufám, že nějakou přeformátovanou.

„Co to je proboha za vlasatého chlapa s copánkem?“ – ptá se. Málem vyprsknu smíchy. Strčil jsem tam poslední fotky z ČR a tak se na nejvyššího náčelníka ochranky zubí Honza Burzonavský se svými Amazonskými anděly, kterého jsem tehdy fotil v Plzni při křtu knihy. A náčelník se zajímá pak už spíše o knížku, než o Honzu nebo o mne. Na internetu mu ukazuji poslední reportáž a je celý spokojený. Já si mezitím prohlížím jeho kancelář. Být protivníkem, nemohl jsem se dostat na lepší místo. Po zdech všude visí situační plány režimové ochrany, bezpečnostní zóny a jejich režimy, obchůzkové trasy v jednotlivých halách, časy střídání hlídek, seznamy směn atd. To je dobré vědět, kdybych se sem ještě jednou dostal O;)

Povolení dostávám. Rusky šalamounské! Smím fotit jen pod dozorem ochranky a to celých 40 minut, s dovolením každého prodejce. Za to se toho moc stihnout nenechá. Vzhledem k tomu, že už jsem pofotil, jsem spokojený. Lépe to dopadnout ani nemohlo.

Náčelník volá strážného a sděluje mu svůj rozkaz. A pak mu vtipně dodává: „A hlavně ohlídej, aby nám tu nevyfotil nějakou tu červenou knihu! To by byl pěknej mezinárodní průser, kdyby to někde opublikoval“.

A už mě vedou zase zpátky přes haly, předávají si mne mezi jednotlivými strážnými stejně tak jako náčelníkovo povolení a vzkaz o červené knize. V hale Ptačího trhu si mne strážní předávají mezi sebou tak dlouho, až ten chudák poslední, co nemá žádného podřízeného, mně nemůže svěřit nikomu jinému a je to na něm, aby mě provázel.

Když jsme zůstali sami, tak se mi Dima (mně přidělený strážný) slušně a s velkými obavami, aby neměl nějaký osobní průšvih, ptá: „Prosím Tě, a co je ta červená kniha, kterou nemáš fotit?“. „Dimo, viděl jsi tu prodávat u nějakého stánku nebo jinde dneska nějakou literaturu, knížky apod.?“. „Ne, neviděl, někdy přes weekend tu prodávají staré knihy“. Uklidňuji jej: „Tak to je v pořádku, nebezpečí nám žádné nehrozí. Když tu nejsou žádné knížky, nemůže tam být ani ta červená“. Dima je naprosto spokojen.

Sám jsem pochopitelně na trní, jaká chráněná zvířata podle CITES se tu asi prodávají. Paradoxně nejcitlivější informace, jež jsem mohl získat, mi prozradila právě samotná ochranka. A jak znám místní poměry, vůbec bych se nedivil, že objednat tu lze za patřičný bakšiš i ussurijského tygra …

Procházím halu znovu a pozorně se dívám. Žádné zakázané ryby dle CITES nevidím, snad jen geneticky modifikovaná, do červena zbarvená dánia pruhovaná, kterých tu je opravdu hodně. Ta se tu kupodivu množí vlastními silami ve velkém množství, takže se ani nedivím, že jedno přijde v přepočtu asi na 6 Kč za kus. A jak se dozvídám – opět se to velmi dobře prodává. Ptáci tu jsou z pohledu CITES na tom podstatně hůře – kakadu, různí amazoňané, papoušci žako atd. – vše bez jakéhokoliv dokladu.

Dima mi razí cestu a všech „stánkařů“ se ptá, zda smím fotit, když náčelník bezpečnosti celého tržiště rozhodl, že ano. Neslyším žádný nesouhlas. Jinak by to tu asi ani nešlo. Dokonce ti, co mi fotit vysloveně zakazovali se před strážným hrnou a nabízejí se, že se musím u nich rozhodně stavit (Dima jim řekl, že fotím pro zahraniční časopis O;). A tak mi pózují prodavačky stejně jako jejich červi.

Nejvíce se fotografování bránil jakýsi pseudosochař, který z hlíny plácal do akvárií antické sloupy, modely malé sopky Etny či Vesuvu, který se bál, aby mým focením nepřišel o autorská práva a tyhle poklady neprodával někdo jiný. Teď najednou pochopil, že by možná mohl mít odbyt i v zahraničí a je taky samá ochota. Vtip o Čukčovi funguje znamenitě. Když je formální povolení těch, co mají moc a rozhodují, lze v téhle velké zemi opravdu všechno...

Pro ussurijského tygra si přijdu v neděli, abych Dimovi vysvětlil, co je to ta "červená kniha". Jiný hlídač si to zase pletl s pojmem "Red light district", ale to bude možná o pár ulic dál a asi až po setmění. Určitě bych se sem ještě někdy chtěl vrátit, a jak za studentských časů všechno znovu prozkoumat ...