Dějiny rájovce

Autor: Roman Slaboch · 16.4.2012 · Článek #386 ·

Pokračování připravené série dobových článků o rájovci, tentokrát z Akvaristických listů, r. 1926, č. 2. (digitalizace a následná úprava R. Slaboch).

ANTONÍN KUBŮ (Ústí n.L.)

Dějiny rájovce

(Věnováno spolku "Rájovec".)
V roce 1869 přistála nuceně jedna francouzská fregata u čínského pobřeží za účelem opravy. Velitel její, kapitán Simon, vyslal několik lidí z mužstva do okolí lodě lovit různou vodní zvěř, aby se doplnily zásoby. V bohatém úlovku přinesli lodníci mezi jinými malé, as 10 cm dlouhé, červeně a modře kolmo pruhované rybky, které se po vpuštění do sklenice s vodou svojí elegancí a pohyby tak zalíbily kapitánovi Simonovi, že si usmyslel vzíti jich několik sebou do Paříže a darovati je svému příteli Carbonnièrovi, který se pěstěním různých rybek již zabýval.

V Paříži se pak zjistilo, že rybka je totožná s Macropodem.
Tedy po závojnatce byl rájovec druhou rybou, která si k nám proklestila cestu a sice z vodstva rýžových oblastí v Číně.

Rybky po dlouhé jízdě přišly do Paříže ve stavu velmi zbědovaném. Však díky tomu, že se dostaly do rukou dobrých a zkušených, v brzku v nové domovině zdomácněly, takže v krátkém čase se i vytřely. Potěr po několika dnech počal se však ztráceti, až zmizel všechen. Pan Carbonnièr tušil, že ztráta je možná nedostatkem potravy v nádrži a proto se rozhodl věnovat všechno umění a pozornost tomu, aby příští potěr dostatečně potravou zásobil.

Po 14 dnech se rájovci vytřeli opět, ale potěr začal opět ubývati.
V té době předkládal potěru rozsekané maso, rozsekané dešťovky a játra. Rybek však stále ubývalo! Konečně přišel na šťastnou myšlenku, lovit vodní hmyz a s vodou vlévati jej do nádrže. Potěru sice opět ubývalo, ale přece dost veliké množství zůstalo na živu a vzrostlo.

Po krátkém čase rybky se opět vytřely. Šťastný pěstitel stále věnoval potěru velkou pozornost a tak stále větší množství potěru zůstávalo na živu. Přišel rok 1870, kdy Paříž byla obležena od Prusů. I pan Carbonnièr tuto metlu pocítil na svých chráněncích, kterým nemohl opatřiti ani vodní hmyz, ani neživou potravu, takže mu téměř všechno zašlo.

Hned po prvním vrhu byla dána do veřejnosti zpráva o nových rybkách, které možno chovati v nádrži. I do Vídně došla tato zvěst. Tenkrát, v r. 1873, byl tam obchodník se zvířaty Gregor Winstein. Hned dopsal panu Carbonnièrovi a zakoupil za velikou cenu 20 dorostlých rájovců. Rybky byly z Paříže odeslány, ale při vyclívání bylo shledáno, že cestou celá zásilka zašla. Na reklamaci zaslal pan Carbonnièr dodatečně ještě 15 kusů. Mezi tím pan Winstein zemřel. Obchod po něm převzal pan Quido Findeis, firma, která ještě dnes existuje.

Ze zásilky, která do Vídně přišla ve velmi zbědovaném stavu, zůstali pouze dva samečkové a jedna samička.

V následujícím roce, v červnu 1874 se mu vytřeli, a zůstalo prý na 300 mladých. Po 14 dnech se vytřeli podruhé. Mladé vyživoval podle návodu z Paříže, ale na konec jich zůstalo jen něco málo kusů.

Po druhém vrhu zašla samice a po několika dnech oba samečkové. Tím vymřely všechny rybky z Paříže došlé. Lovení vodního hmyzu jako potravy pro potěr se již vžilo.
Následujícího roku v červnu byly mladé již dospělé a samci již k rozpoznání od samiček; byly firmou Findeis rozprodány až na tři největší páry, které po páru rozdělil a znovu se pokusil o chov. Do konce roku měl spoustu mladých a veliké množství udržel na živu. Ten rok byl krásný a teplý podzim. Nádrž s mladými stála u otevřeného okna. Dne 4. listopadu přišlo však náhlé chladno. Pan Findeis na rájovce celý den nevzpomněl. Večer po zavření, když přišel domů, do svého bytu, naskytl se mu obraz katastrofy. Všechny ryby, počtem 700 kusů, ležely na dně nádrže jako mrtvé. Zcela přirozeně začala ihned zachraňovací akce. Zavřel okno, ohříval vodu. Voda v nádrži byla jen 3 °R (3,75 °C, pozn. red.) teplá. Stálým přidáváním ohřáté vody docílil teploty 10 °R (12,5 °C, pozn. red.) a ku své největší radosti shledal, že některé rybky počínají se zotavovati. Tak zachránil ze 700 kusů asi 200. Ostatní zaplatily katastrofu životem. Lekcí touto byl poučen, že třeba býti více opatrným.

V roce 1876 měl již větší štěstí; měl od více párků mnoho hnízd a celkem vypěstoval na 3.000 mladých. Během doby nabyl zkušenosti, jak přikrmovati potěr, aby skutečně odrostl. A tak mohl větší část potěru odprodati ještě tentýž rok, zbytek pak v příštím jaře. Také v následujících letech 1878-79 odchoval velké množství mladých rájovců, kteří se vzhledem k vysoké ceně sice zvolna, ale jistě rozšířili po celém bývalém Rakousku-Uhersku.

Dnes není akvaristy, který by nebyl aspoň jeden rok pěstoval rájovce.
Pro naše sladkovodní akvarium nehodí se hned tak žádná jiná ryba jako rájovec, neboť snese jak velmi nízkou tak i vysokou teplotu a nežádá naprosto zvláštního ošetřování, jako jiné rybky. A při tom patří k nejkrásnějším ozdobným rybám, které jsou známy.

A proto, ačkoliv jest již veteránem, přece se stále těší oblibě jak nejlépe vidno z toho, kolik mladých přijde každoročně na trh ku prodeji.

Pokračování připravené série dobových článků o rájovci, tentokrát z Akvaristických listů, r. 1926, č. 4. (digitalizace a následná úprava R. Slaboch).

A. PEROUTKA (Praha)

K dějinám rájovce.

(Věnováno seniorům-průkopníkům české akvaristiky.)
Líbil se mně článek "Dějiny rájovce", uveřejněný panem A. Kubů, členem spolku "Proteus" ve Vršovicích, v 2. čísle t. roč. "Akvarist. Listů" (1926) a věnovaný spolku "Rájovec" v Praze VII. Líbil se mi nejen obsahem, ale i tím, že věnován byl spolku, který vybral si vedle všeobecných akvaristických snah tu speciální, že vzal na se úkol, rozšířiti a zušlechtiti chov veterána našich akvarijních rybek, rájovce, jenž jako jiné ryby podléhá dnes degeneraci. Považuji za svou povinnost, jako jeden ze starších akvaristů, nabádati ostatní spolky akvaristické i jednotlivce akvaristy, aby snaze spolku věnovali svou pozornost a podporu. Zde může se nejlépe projeviti snaha po solidaritě, která české akvaristice bude sloužiti ke cti a dobře chápaná a provedená, k uznání ciziny akvaristice české.

Ku článku pana Kubů podávám k historii rájovce v Praze následující:
Pokud mně známo, přivezl rájovce do Prahy z Hamburku p. Frant. Petzold, majitel zoologického závodu v Praze, roku 1890. Vystavení jich v Praze způsobilo pravou sensaci a dav lidu tísnil se u výkladu p. Petzolda. Odtud dostal se rájovec do majetku tehdejších akvaristů, dosud nesdružených. To přispělo značně k rozšíření akvaristiky v Praze, obmezené na zlaté rybky, které (nevhodně chovány) rozšíření akvaristiky nepodporovaly.

Pan Petzold dbal především o to, aby nádrže, v nichž rybky choval, byly udržovány v naprosté čistotě. Odstraňováno muselo býti vše, co tento dojem akvaria rušilo a tak i každá bublinka na hladině musila být sebrána. Proto, našel-li něco v akvariu, co jeho vzhled rušilo, vyplísnil zřízence, jemuž bylo dbáti o čistotu v nádrži. Jednou, když spatřil na hladině shluk bublinek, začal peskovat svého zřízence pro nedbalost. Ale ten namítl, že nechal bublinky na hladině schválně proto, že v nich našel jikry. Upozornil zároveň na to, jak samec rájovec jikry ty hlídá a ošetřuje.

Ted ovšem nastal v nazírání na bublinky - hnízdo - rájovce obrat. Akvárium ponecháno v klidu a za nějaký den nato vskutku zjištěny mladé rybky, potěr rájovce. Pochopíte radost mladého akvaristy a nad to i obchodníka, když mohl se pochlubiti prvním vlastním chovem. Mezi přáteli akvaristiky způsobila zvěst o tom rozruch a všichni putovali k p. Petzoldovi, aby spatřili ten první „zázrak“; vždyť se podařilo vypěstovati chov v akvariích pěstěných rybek. Přátel akvaristiky teď značně přibývalo, až došlo, jak již podotknuto, k založení prvého spolku českých akvaristů v Praze. Pokud mně známo, byli jeho členy pánové P. Köhler t. č. v Plzni a p. K. Peroutka, úředník "Národní Politiky" v Praze, jichž snažně žádám, by i oni přispěli svými pamětmi k historii české akvaristiky.