Tuky ve výživě ryb

Autor: Petr Novák · 24.10.2200 · Článek #336 ·

Tuky v krmivu, ano či ne?

Tuky v krmivech jsou některými chovateli vnímány jako spíše nežádoucí složka, která zvyšuje energetickou hodnotu potravin a způsobuje tloustnutí. Tento zjednodušený názor je však silně zkreslený.

Co jsou tuky?

Názvem tuky (lipidy) z hlediska výživy jsou označovány za pokojové teploty tuhé i tekuté esterové sloučeniny mastných kyselin a glycerolu. Tuky tekuté při pokojové teplotě se lidově nazývají oleje. Glycerol (glycerín, propantriol) je určitý druh cukru (tzv. alkoholický), jehož jedna molekula na sebe může navázat tři molekuly mastných kyselin a tím vznikne tuk. Kromě toho existují tuky, které neobsahují glycerol (glykolipidy, vosky, steroidy, cholesterol, žlučové kyseliny).

Trávení tuků

Přijatý tuk se ve střevě pomocí lipolytických enzymů štěpí na mastné kyseliny a emulguje žlučí a takto s pomocí žluči prochází stěnou střeva. Následně se žluč oddělí od mastných kyselin a opět použije nebo vyloučí z organismu. Mastné kyseliny označované (viz níže) podle délky jejich řetězce jako krátké nebo střední může organismus okamžitě energeticky využít. Ostatní mastné kyseliny se opět přemění na tuk a uloží se v adipocytech (tukových buňkách) jako koncentrovaný zdroj energie.

mg+:7261]

Struktura, dělení a vlastnosti tuků

Mastné kyseliny jsou tvořeny z navzájem spojených molekul uhlíku (C), které musejí být nejméně tři a řetězec je ukončen takzvanou karboxylovou skupinou (COOH). Tyto molekuly uhlíku jsou spojeny do jakéhosi řetězce buď jednoduchou, nebo zdvojenou vazbou. V grafickém znázornění se označují jednoduchou nebo zdvojenou čárkou.

Jednoduchá vazba vypadá takto: C-C-C-C
Zdvojená vazba vypadá takto: C-C=C-C

Každá molekula uhlíku může tvořit čtyři vazby, takže si představte, že z molekuly uhlíku jde napravo, nalevo, nahoru a dolů jedna tato vazba (jedna čárka). Na horní a dolní vazbě je atom vodíku a levá a pravá vazba spojuje molekuly uhlíku mezi sebou. Někdy může horní nebo dolní vodík chybět a volná vazba se zdvojí a takto spojuje molekuly uhlíku. Počet uhlíkových molekul v mastné kyselině a to, jestli vazba je jednoduchá nebo zdvojená a kolik jich je určuje vlastnosti tuků nebo olejů.

Mastné kyseliny ovlivňují vlastnosti tuku

Jednou z možností, jak určovat vlastnosti tuků je délka řetězce mastných kyselin. U většiny mastných kyselin počet uhlíků je sudé číslo, u takzvaných cyklických mastných kyselin i liché číslo. Nejkratší mastnou kyselinou je kyselina máselná (4C, butanová, obsahuje 4 molekuly uhlíku).

Například v kravském mléčném tuku je zastoupena 8-11 %, v lidském mléčném tuku 4-8 %. Kyselina máselná je lehce stravitelná a dříve byly pokusy používat ji ve speciálních výživách. V praxi se neosvědčila (výroba nevýhodná ekonomicky) a do speciálních výživ se nepoužívá.

Mastné kyseliny s délkou řetězce 6-10 uhlíků jsou velmi lehce stravitelné a jsou součástí speciálních olejů, nazývaných MCT (Medium Chain Triacylglycerols). Vyznačují se tím, že organismus je může okamžitě energeticky využít, na rozdíl od běžných tuků a olejů, které se nejdříve ukládají do adipocytů, neboli zásobních tukových buněk. Mastné kyseliny s 10 a méně uhlíky se přesouvají krví do jater, kde jsou přímo metabolizovány na energii. Mohou částečně nahrazovat sacharidy ve výživě a použít se k úpravě metabolismu požadovaným směrem. Typickou složkou MCT olejů jsou kyseliny kapronová (6C, hexanová), kaprylová (8C, oktanová) a kaprinová (10C, dekanová). Zejména poslední dvě jsou v MCT olejích nejvíce zastoupené. Mají účinky také jako prebiotikum (látka podporující rozvoj příznivé střevní mikroflóry) a používají se i u hospodářských zvířat.

MCT olej jako složka krmiv ryb není dosud příliš využíván, zřejmě z cenových důvodů. Ovšem vzhledem k jeho rychlejší a jednodušší stravitelnosti připadá v úvahu využití u mladých ryb, a pro jeho prebiotické účinky také u importů.

mg+:7262]

Další významné mastné kyseliny s delším řetězcem jsou:

- laurová, obsahuje 12 uhlíků (dodekanová)
- myristová, obsahuje 14 uhlíků (tetradekanová)
- palmitová, obsahuje 16 uhlíků (hexadekanová)

Obecně se dají tyto tři mastné kyseliny označit v krmivech jako nežádoucí, způsobují většinu nepříznivých zdravotních vlastností tuků, čili podporu tvorby krevních lipidů a tukovou degeneraci jater. Mohou být v tuku zastoupeny v poměrně vysokém procentu. Toto procento je velmi proměnlivé podle jednotlivých druhů tuků.

Kyselina laurová kromě zvyšování hladiny krevních lipidů může v potravinách a krmivech poměrně snadno tvořit nežádoucí oxidační derivát projevující se jakoby "mýdlovou" chutí. Nejsilnější nežádoucí zdravotní a metabolické účinky má kyselina myristová. Nevýhodou palmitové kyseliny je to, že je pravidelnou součástí většiny tuků o obecně v nich je poměrně silně zastoupená.

Nejvyšší obsah kyseliny laurové (40-55 %) a myristové (11-27 %) mají rostlinné tuky ze semen palem, a to kokosový, palmojádrový a babassový. Palmový olej, palmstearin a palmolein, jich obsahují poměrně málo (0 – 6,5 %), mají však dost vysoký podíl kyseliny palmitové (15 – 44 %). Prakticky nejnižší obsah kyseliny palmitové z běžných olejů je v řepkovém (3 – 5 %), slunečnicovém (3-5 %) a podzemnicovém (7 %).

Poněkud odlišnou je kyselina stearová (18C, oktadekanová). Dříve byla podezírána z podobně neblahých zdravotních účinků jako předchozí mastné kyseliny. V poslední době ale bylo zjištěno, že na nežádoucích účincích se nepodílí, takže její obsah ve stravě není posuzován negativně.

Další nasycené mastné kyseliny s obsahem uhlíků 20 až 32 molekul se sice v lipidech vyskytují, ale nejsou již významné z hlediska běžné výživy.

Nasycené a nenasycené vazby

U tuků a olejů nad 10 uhlíků má velký význam, zda řetězce mastných kyselin obsahují nenasycené vazby, a zda tato vazba je jedna (mononenasycené), nebo jich je více (polynenesycené, vícenenasycené, polyenové).

Z takto nenasycených mastných kyselin jsou pro výživu ryb důležité ty, které se označují omega-3 nebo omega-6, někdy také omega-9, správněji n-3 nebo n-6 nebo n-9. Číslice 3 nebo 6 nebo 9 ukazuje, na kterém uhlíku od konce řetězce začíná zdvojená vazba. Zejména mastné kyseliny n-3 a n-6 jsou nezbytně nutné k životu a přitom organismus je nedokáže vytvářet. Proto také dříve byly označovány jako vitamín F. Nejdůležitější pro výživu ryb je n-3, kyselina linolenová, a její deriváty. V současné době se esenciální mastné kyseliny považují za živinu a mezi vitamíny se již neřadí proto, že jejich přijímané množství odpovídá běžným složkám stravy a ne miligramovým dávkám obvyklým u vitamínů.

Mastné kyseliny řady omega-9 (n-9)

Nejtypičtější n-9 mastnou kyselinou je kyselina olejová(18 C, n-9, oktadecenová). Má jednu zdvojenou vazbu. Je velmi běžnou složkou tuku a její zastoupení je považováno za žádoucí (příznivě ovlivňuje skladbu krevních lipidů). Je hodně obsažena například v olivovém, mandlovém, lískovém, avokádovém, slunečnicovém, podzemnicovém a světlicovém oleji. Další velmi často se vyskytující je kyselina palmitolejová (hexadecenová, C16, n-9, mononenasycená).

Mastné kyseliny řady omega-6 (n-6)

Základní esenciální n-6 mastnou kyselinou je kyselina linolová (18 C, oktadekadienová). Má dvě dvojné vazby. Ta se v organismu ryb metabolicky přeměňuje na kyselinu arachidonovou (CLA, Conjugated Linolenic Acid) a dokosapentaenovou (DPA). Za hlavní zdroje kyseliny linolové jsou považovány oleje podzemnicový, sezamový, kukuřičný klíčkový, slunečnicový, světlicový a bavlníkový.

Omega-3 (n-3)

Základní n-3 mastnou kyselinou je kyselina alfa-linolenová (18 C, oktadekatrienová) se třemi dvojnými vazbami. Ta je vůbec považována za nejdůležitější esenciální mastnou kyselinu, protože organismus ryb si z ní může jiné potřebné látky vytvořit. Metabolizuje na eikosapentaenovou (EPA), dokosapentaenovou (DPA) a dokosahexaenovou (DHA) kyselinu. Významnou informací je to, že kyselina n-6 může být v metabolismu nahrazována n-3 mastnou kyselinou. Proto se ve stravě doporučuje poměr n-3 : n-6 nejméně 1:4.

mg+:7265]

Za nejvýznamnější zdroje kyseliny linolenové jsou považovány oleje řepkový a kanolový (canola je druh řepky), sojový, pšeničný klíčkový a lněný. Problémem lněného oleje je značná nestabilita (fermežuje).

Pro speciální dietní účely se častou používá olej rybí, pupálkový, brutnákový nebo černorybízový. Kromě kyseliny linolové obsahují alfa-linolenovu a hlavně gama-linolenovu mastnou kyselinu (GLA).

Nejvýznamnější rostlinné tuky

Nejvýznamnějšími zdroji v Evropě jsou oleje olivový, slunečnicový, sójový a řepkový. Lze je použít do krmiv. Pro výživu ryb je významný i rybí tuk. Pro porovnání jejich složení mastných kyselin je následující:

Olivový olej: palmitová 3,5 – 20 %, palmitolejová 0,3 – 3,5 %, stearová 0,5 – 5 %, olejová 55 – 83 %, linolová (n-6) 3,5 – 21 %, linolenová (n-3) 0 – 1,5 %.
Slunečnicový olej: palmitová 5 – 8 %, palmitolejová pod 5 %, stearová 2,5 – 7 %, olejová 13 – 40 %, linolová 40 – 74 %, linolenová pod 0,3 %.
Sójový olej: palmitová 9,7 – 13,3 %, palmitolejová do 0,2 %, stearová 3 – 5,4 %, olejová 17,7 – 25,1 %, linolová 49,8 – 57,1 %, linolenová 5,5 – 9,5 %.
Řepkový olej: palmitová 3 – 5 %, palmitolejová 0 – 3 %, stearová 0,5 – 3,1 %, olejová 52 – 67 %, linolová 16 – 25 %, linolenová 6,4 – 14,1 %.

mg+:7264]

Pro srovnání
Rybí tuky různé: palmitová 9 – 25 %, palmitolejová 5 – 15 %, stearová 1 – 7 %, olejová 6 – 27 %, linolová 1 – 3 %, linolenová 0,2 – 2 %, eikosapentaenová (EPA) 8 – 35 %, dokosapentaenová (DPA) 0,5 – 4 %, dokosahexaenová (DHA) 4 – 17 %.
Rybí tuk tresčí jaterní: palmitová 10 – 14 %, palmitolejová 6 – 12 %, stearová 1 – 4 %, olejová 19 – 27 %, linolová 1 – 2 %, linolenová 0,2 – 1 %, eikosapentaenová (EPA) 8 – 14 %, dokosapentaenová (DPA) 1,1 – 3,8 %, dokosahexaenová (DHA) 6 – 17 %.

Oleje s vysokým obsahem n-6 mastných kyselin jsou poněkud problematické. Totiž n-6 mastné kyseliny jsou náchylné k oxidaci a tvorbě toxických látek, což je riziko zejména u dlouhověkých živočichů, nebo citlivých na toxické látky. Kromě toho n-6 konkurují méně rizikovým a vhodnějším n-3 mastným kyselinám (potřeba stejných enzymů) při metabolických výše uvedených přeměnách. Právě kvůli těmto negativním vlastnostem by neměl být překročen výše uvedený poměr 1:4 omega-3 a omega-6. Kromě toho v průběhu přeměny v organismu ryb se kyselina linolová mění na kyselinu arachidonovou, komerčně známou jako CLA (4 dvojné vazby, n-6). Ta je sice velmi významná pro tvorbu biologických membrán v organismu, ale je také výchozí látkou pro tvorbu různých tkáňových hormonů (tromboxanů). Jejich zvýšená produkce způsobuje u člověka hlavně rizika zdravotní.

mg+:7266]

Bod tání tuku a vhodnost ve výživě

Většina vlastností tuků je určena zastoupením jednotlivých mastných kyselin. Jednou z těchto vlastností je i nasycenost mastných kyselin v souvislosti s bodem tání tuku. Obvykle čím jsou mastné kyseliny nasycenější, tím je vyšší bod tání, a tím jsou obvykle také odolnější vůči oxidaci při tepelném působení. To je výhodné při tepelném zpracování, ale nevýhodné z hlediska zdravotního. Nasycenost mastných kyselin je buďto přirozenou vlastností určitého tuku nebo se docilovala (klasicky) průmyslovou hydrogenací při výrobě ztužených tuků (margarinů), čili nasycením chybějícím vodíkem za přítomnosti katalyzátoru. Bohužel také dochází ke zvýšení obsahu trans mastných kyselin, zdravotně nežádoucích. Ztužené tuky se v současné době hydrogenací prakticky nevyrábějí, ale získávají se frakční destilací (destilace při určité teplotě odpovídající požadovanému složení mastných kyselin).

mg+:7267]

Trans mastné kyseliny

Velkým problémem mastných kyselin je takzvaná trans a nebo cis forma u nenasycených mastných kyselin, což vyjadřuje konfiguraci dvojné vazby na molekule tuku. Na přírodních tucích je obvyklá forma cis. Přirozená žádoucí je cis forma mastných kyselin, kdežto forma trans je izomer s odlišnou prostorovou konfigurací dvojné vazby. Z hlediska zdravotního je trans konfigurace považována za nežádoucí, vyskytuje se v přírodních tucích zejména přežvýkavců a vzniká při umělém ztužování tuků (margarinů). Vzniká také při působení vysoké teploty od 240oC a přítomnosti volných radikálů, typicky při smažení. Hlavním problémem je obtížná odbouratelnost z organismu a usazování zrovna tam, kde mohou vzniknout zdravotní potíže. Někdy se tyto projevy zejména v anglosaské literatuře označují také jako „margarínová nemoc“.

Moderní ztužování tuků (bez hydrogenace a tvorby trans mastných kyselin) může být také dosaženo přehozením pozice mastných kyselin na molekule glycerolu (reesterifikace). Tím nevznikají nežádoucí nasycené nebo trans mastné kyseliny. Při trávení se takováto molekula „rozebere“ a organismus má opět k dispozici „zdravější“ mastné kyseliny, než kdyby proběhla klasická hydrogenace. Bohužel současné zpracování tuků tuto úpravu prakticky nepoužívá, nepoužívá se ani klasická hydrogenace a většina tuků požadovaných vlastností se získává frakční destilací.

Strukturované tuky

Obdobou reesterifikace jsou takzvané "strukturované tuky". Zde je v molekule tuku přímo na glycerol navázána kromě dlouhých mastných kyselin mastná kyselina se střední délkou řetězce. Takovýto tuk je výhodnější než směs rostlinného oleje s MCT (Medium Chain Triacylglycerols) olejem, protože se střední mastné kyseliny uvolňují pozvolněji. Představují nejdražší kategorii tuků a používají se pouze do nejnáročnější klinické výživy.

Odlišnosti metabolismu tuků u různých druhů ryb (a člověka)

Většina organismů, která tvoří vlastní zásobní tuk, jej dokáže tvořit z přijatých sacharidů nebo jiných tuků. Dokáže je tvořit do určité délky řetězce mastných kyselin, zejména v případě novotvorby tuku ze sacharidů. Například u člověka tato schopnost končí na 16 – 18 molekulách uhlíku, což zaručuje tekutost lidského podkožního tuku i při pokojové teplotě. Je to dáno schopností a potřebou organismu uvolňovat a spalovat mastné kyseliny v tekutém stavu zásobního tuku. Primárním zdrojem tuků pro výživu ryb jsou vodní řasy a sinice, které mají tuky podobné vlastnostmi jako některé rostlinné oleje, mají poměrně vysoký obsah n-3 mastných kyselin. Tento rostlinný plankton je požírán zooplanktonem, a následně tento zooplankton je požírán rybami. Protože ryby žijí v poměrně chladném prostředí, potřebují si upravit vlastnosti tuků tak, aby je dokázaly metabolizovat i ve studené vodě. Tuto úpravu dělá rybí organismus tak, že mastným kyselinám řady n-3 prodlužuje řetězec o 2 nebo 4 uhlíkové molekuly. Tím vznikají tuky typické pro ryby, které mají vysoký obsah mastných kyselin označovaných jako DHA (dokosahexaenová), DPA (dokosapentaenová) a EPA (eikosapentaenová). Dokážou to ryby sladkovodní a mořské všežravé. Mořské typicky masožravé ryby však tuto schopnost ztratily z důvodu trvalého vysokého příjmu EPA a DHA v potravě tvořené rybami.

Tuky s vysokým bodem tání jsou nevhodné v první řadě tím, že strávené tuky z krmiva si ponechávají většinu svých vlastností a zastoupení mastných kyselin. V této formě se potom usadí v zásobních tukových buňkách (adipocytech). Totiž běžný tuk ze stravy musí do adipocytů takříkajíc povinně. Teprve z těchto tukových buněk se mohou tuky převádět ve formě hydrofilních lipoproteinů k buňkám, kde se metabolizují (nejvíce beta-oxidací mastných kyselin). Největším omylem je tradovaná domněnka, že požitý tuk se přímo může ihned využít pro energetické účely, neboli tuk v krmivu za několik hodin dodá množství ihned použitelné energie. Tento tuk se může spálit, ale až později, pokud se uvolní z tukových buněk a jsou pro to vhodné podmínky. Jednou z těchto podmínek je také tělesná teplota, která je u ryb dána teplotou vody. Aby se tuk uvolňoval z adipocytů, musí být jeho bod tání stejný jako teplota rybího organismu (akvarijní vody) nebo nižší. Proto když se v rybách vytvoří tukové zásoby s vysokým bodem tání (tuk z krmení strouhaným srdcem, granulemi pro psy apod.), má potom problémy takovýto tuk energeticky využít. Pokud ryba ztloustne z nadměrného příjmu sacharidů, organismus si z nich vytvoří tuk s typickou skladbou mastných kyselin pro rybí organismus a je energeticky využitelný, ovšem při omezení příjmu tuků také mohou vzniknout metabolické potíže z nedostatku esenciálních mastných kyselin ve stravě a také mohou chybět vitamíny rozpustné v tuku.

mg+:7268]

Z výše uvedeného textu vyplývá, že pro doplňování krmiv sladkovodních a mořských všežravých ryb stačí olej řepkový nebo sojový, v případě výživy typicky masožravých mořských ryb je nutný místo toho rybí tuk. Pravděpodobně nejvíce dostupným rybím tukem je tresčí jaterní.

Dávkování a výběr vhodného tuku pro výživu ryb

Hlavní informací, která zajímá chovatele - uživatele krmiv, je vhodnost či nevhodnost určitého tuku pro výživu ryb. Za klíčovou informaci je třeba považovat, že obecně do skupiny "zdravých" tuků patří rostlinné oleje, čili tuky tekuté za akvarijní teploty vody. Rostlinné tuky při akvarijní teplotě pevné jsou nevhodné.

Velmi kvalitní složení mají tuky tvořené vodními řasami. Tyto řasy slouží jako potrava pro plankton a vyšší vodní živočichy. Potom i jejich tuk je velmi "zdravý", protože jak bylo výše uvedeno, zastoupení mastných kyselin je podobné. Mezi jednotlivými druhy řas, a to jak sladkovodních, tak mořských, je rozdíl mezi složením mastných kyselin. Mimochodem to, co způsobuje typický "rybí pach", je právě složení mastných kyselin v řasách, které se do ryb dostanou potravním řetězcem, a nikoliv bahno v rybníku, jak se domnívají spotřebitelé.

mg+:7270]

V souvislosti s výše uvedenými odstavci by možná někdo mohl namítat, že přežvýkavci (zejména krávy, ovce, kozy) se živí rostlinnou stravou, kde tuková složka je olejovitá s vysokým obsahem nenasycených mastných kyselin, a přesto jejich tuk je lůj s vysokým bodem tání. Přežvýkavci totiž mají předžaludek zvaný bachor, kde žije velké množství baktérií. Tyto baktérie mají rozžvýkané rostliny jako zdroj živin a silně se rozmnožují. Tím samy také tvoří zdroj živin a mimochodem u půltunové krávy denně dodávají jejímu organismu přibližně 100 g proteinů. Tyto baktérie bohužel metabolizují rostlinné oleje s tím, že hydrogenují (ztužují) kyselinu linolenovou a navíc vznikají trans mastné kyseliny, a tím způsobují nežádoucí vlastnosti loje a mléčného tuku.

Pro zajímavost, ptáci mají poměrně vysokou tělesnou teplotu a v organismu vysoký obsah karnitinu (přenašeč mastných kyselin ke spálení v mitochondriích). Dokážou spálit i tuk s vyšším bodem tání a proto se mohou v zimě přikrmovat tuky za běžné teploty tuhými.

Pro výživu ryb jsou velmi vhodné a měly by se záměrně přidávat do krmiv rostlinné oleje a tuky vodních živočichů. Nevhodné jsou tuhé rostlinné tuky (kokosový, palmojádrový, margariny) a tuky teplokrevných živočichů, zejména lůj, masokostní moučky.

Obecně rostlinné oleje a tuky vodních živočichů na organismus působí jako takzvaný vitamín F, což bylo dřívější označení kyseliny linolové a linolenové. N-3 a n-6 kyseliny jsou v metabolismu důležité pro regulaci krevního tlaku, kvalitu krve, metabolismus tuku, činnost mozku. Jsou nutné pro stav a výživu kůže a kožních útvarů. Nutně jsou potřebné pro vstřebávání některých vitamínů. N-3 a n-6 v organismu působí proti nepříznivým účinkům trans-mastných kyselin, což jsou složky zejména margarinů a některých živočišných tuků z přežvýkavců (máslo, lůj). Ve výživě mají ochranný vliv na současně přijímané proteiny ve stravě, omezují jejich nadměrnou přeměnu na "pouhou" energii.

mg+:7271]

N-3 (omega-3) mastné kyseliny, jak bylo výše uvedeno, by měly být sledované ve výživě ryb. U sladkovodních a mořských všežravých ryb stačí jejich obsah 1 % v krmivu, což odpovídá 5 – 10 % řepkového nebo sojového oleje (ale vhodná dávka je vyšší). U mořských masožravých ryb by měla být 2 % mastných kyselin EPA, DHA a DPA, zejména při odchovu jejich larev (potěru), což odpovídá 5 – 10 % rybího tuku v sušině krmiva. Vyšší požadavek na EPA a DHA je při nižší teplotě vody. U krevetek doporučené množství není stanoveno, ale pravděpodobně také 2 %. Z toho důvodu se při umělé kultivaci zooplanktonu používají krmiva s vysokým obsahem n-3 mastných kyselin. Tím se zvyšuje obsah n-3 v zooplanktonu, který se následně podává potěru. Použití rybího tuku jako jedné z tukových složek krmiva je vhodné i u sladkovodních ryb, zejména jejich potěru.

Při zvýšení teploty vody na horní hranici tolerovanou druhem ryb dokáže rybí tuk v krmivu také postupně odstraňovat nežádoucí zásobní tuk vzniklý předchozím krmením nevhodným tukem (strouhané srdce, granule pro psy nebo kočky).

Při použití speciálního MCT oleje by jeho obsah neměl překročit 1/4 až 1/3 z doporučeného níže uvedeného celkového množství obsaženého tuku. Je vhodný do krmiv pro nejmenší potěr nebo pro ryby z dovozu. Cena MCT oleje je přibližně desetinásobná proti ceně rostlinných olejů.

Doporučený obsah tuků v krmivu ryb a krevetek:

Doporučený obsah tuku v sušině krmiva pro masožravé ryby by měl být u potěru nejméně 16 %, a během růstu se postupně snižuje až na nejméně 10 % u generačních ryb.
Doporučený obsah tuku v sušině krmiva pro všežravé ryby by měl být u potěru nejméně 8 %, a postupně se snižuje během růstu až na nejméně 5 %.
Doporučený obsah tuku v sušině krmiva pro masožravé i všežravé krevetky by měl být u larev nejméně 14 %, a během růstu se postupně snižuje až na nejméně 10 % u generačních jedinců. Zajímavostí u krevet je to, že součástí krmiva by mělo být 0,5 – 2 % cholesterolu, který krevety dokážou výhodně metabolizovat. Význačným zdrojem cholesterolu jsou vaječné žloutky (1 kus 250 - 300 mg, nebo 16 g v 1 kg syrových žloutků), nejvíce cholesterolu obsahuje mozek (např. vepřový mozeček 18 g v l kg). Pro zajímavost, vejce slepic z velkochovů obsahují výrazně méně cholesterolu než ze "zdravého domácího" chovu.

Uvedené hodnoty platí pro sladkovodní i mořské ryby a krevetky.

mg+:7272]

Při krmení potěru i dospělých ryb, pokud se přidávají velmi kvalitní tuky (řepkový, rybí), je možný i vyšší podíl tuků až 20 %, v případě vysokého obsahu lecitinu i více (viz odstavec Lecitin), protože také jako koncentrovaný zdroj energie umožňují lépe překonávat energeticky nevyvážený nárazový příjem krmiva.

Rizika potravního řetězce

Dost velkým rizikem tuků z teplokrevných živočichů je to, že zvířata často stojí na vysokém stupni potravní pyramidy a jsou krmena již s podílem masokostní moučky (kuřata, prasata), nebo jsou držena v ekologicky nevhodných podmínkách. To znamená, že u nich může být dost vysoká hladina toxických látek, zejména pesticidů, ovšem nebezpečné jsou i kovy a další organické látky z druhotného civilizačního znečištění (barvy ve stájích, silech, nádržích). A bohužel drtivá většina těchto látek je rozpustná v tucích. Čili tuk teplokrevných zvířat ve stravě je současně zdrojem těchto jedovatých látek, které jsou v něm rozpuštěné a opět se usazují v zásobním tuku. Pokud nenastanou významné změny v metabolismu, tak tyto jedovaté látky se nemusejí akutně projevit. Ovšem pokud dojde k výraznému rychlému uvolňování zásobního tuku při hladovění, nemoci, stresu či rozmnožovací periodě, může se tento tuk ve zvýšené míře využít pro energetické účely a spolu s ním se může uvolnit do oběhu v těle velké množství těchto jedovatých látek. To může způsobit zhoršení zdravotního stavu generačních ryb. Tuk nebo toxické látky mohou být uloženy také v jikrách. Zatím jedinou cestou ke snížení rizika je používání tuků z rostlinných zdrojů.

Příklad potravního řetězce byl naznačen již dříve. Na nejnižším stupni potravní pyramidy je fytoplankton, který získává živiny obsažené ve vodě, ovšem s nimi se ukládají do organismu i látky z průmyslového odpadu spláchnuté do vody. Fytoplankton je zdrojem živin (i kontaminujících látek) pro zooplankton. Ten konzumují menší ryby, které jsou kořistí větších masožravých ryb. Treska jako dravá ryba stojí poměrně vysoko v potravním řetězci a její kořistí jsou hlavně sledi, kteří se živí větším zooplanktonem. Z tohoto hlediska je používání jejího jaterního tuku mírně nevhodné u extrémně citlivých ryb. Lépe je na tom rybí tuk, označovaný jako menhadenový nebo pilčardový či sardinkový olej. Získává se ze sleďovitých ryb, které stojí o stupeň níže v potravní pyramidě.

mg+:7273]

Minimalizace tuků v krmivu?

Opačným extrémem řízené výživy je omezování veškerých tuků v krmivech. Pokud je v krmné dávce dlouhodobě snížen příjem tuků pod 1/3 doporučené dávky, nastávají metabolické poruchy a právě využívání zásobního tuku je velmi ztíženo nedostatkem zejména lecithinu a n-3 mastných kyselin.

Jediným významným přínosem živočišných tuků ve srovnání s rostlinnými je přirozený obsah vitamínu A a D. Nejjednodušším zdrojem je zooplankton, i když na druhé straně vitamín A lze také nahradit beta-karotenem ze stravy a vitamín D se tvoří v kůži ultrafialovým zářením. Vitamíny A a D se mohou také do krmiva doplňovat uměle.

Perspektiva obohacování krmiv

Výhodou do budoucnosti je krátká vegetační doba nejběžnějších olejnatých jednoletých rostlin. Totiž tyto rostliny (zejména řepka) jsou stále šlechtěny na příznivější zastoupení jednotlivých mastných kyselin, což při jednoletém vegetačním cyklu znamená rychlý pokrok. Naproti tomu tradiční tuky získávané ze stromů s dlouhou pauzou do první sklizně a potom s následným využíváním desítky let se mohou šlechtit a měnit pouze pomalu. U dvou nejvíce podobných evropských olejů, řepkového a olivového to staví řepkový olej do role favorita, kdežto olivový olej bude spíše složkou tradiční středozemní kuchyně.

Lecithin

Zvláštní složkou tuku je lecithin. Lecithiny se též označují jako fosfolipidy, protože obsahují na glycerolu vázanou kyselinu fosforečnou. Na této kyselině fosforečné pak mohou být navázány další cenné látky, jako je cholin, inositol, etanolamin nebo serin. Nejvýznamnější složkou lecithinu je cholin (fosfatidylcholin), ale ostatní jsou rovněž velmi významné.

Lecithin ovlivňuje kvalitu buněčných membrán, podílí se na přenosu tuku uvolněného ze zásob ke spálení v buňkách, zvyšuje svalovou vytrvalost, příznivě působí na játra a obranyschopnost organismu. Kladně ovlivňuje reprodukci a vývoj plodu. Lecithin je vhodným zdrojem metylových skupin pro metabolismus. Podporuje syntézu acetylcholinu a přenos informací mezi buňkami jako jednu z podmínek jejich obranyschopnosti.

Lecithiny se vyskytují jak v rostlinných, tak živočišných tkáních. Pokud se přírodní vylisovaný olej nechá stát, postupně se na dně nádoby oddělí tmavší hustá lepivá vrstva oleje smíchaného s lecithinem. Lecithin tvoří i složku některých živočišných tuků, například ve vaječném žloutku tvoří asi třetinu a v játrech až dvě třetiny obsažených tuků. Lecithin se z rostlinných olejů odstraňuje, protože by činil potíže už svým vzhledem. Kromě toho v čistém stavu je to atraktivní látka pro potravinářský i krmivářský průmysl, farmacii, výrobu doplňků stravy i technické použití. Proto se vyrábí ve formě různých koncentrátů. Nejčastější dostupný rostlinný lecithin je sojový, v současné době jsou snahy zdokonalit i výrobu a využití lecithinu řepkového a slunečnicového, a to hlavně jejich chuťové vlastnosti. Složení mastných kyselin v lecithinu nekopíruje jejich zastoupení v tuku a jejich nejvhodnější poměry jsou v sojovém lecithinu. Nejlepší je však s ohledem na celkové složení lecithin ze žloutků.

mg+:7274]

Lecithin se ukázal jako významný faktor růstu a přežívání larev některých ryb a krevetek a obecně je jeho význam největší u rostoucího organismu právě na tvorbu buněčných membrán u nově vzniklých buněk.

Obsah lecithinu v krmivech je vhodný v množství nejméně 0,5 – 1 %, a počítá se do celkového množství tuku. Může být však obsažen i v množství kolem 50 % z celkového obsahu tuku, což může nastat při vysokém podílu vaječných žloutků a jater.

Pokud by někdo chtěl používat lecithin do krmiv, má možnost výběru z různých typů. Tekutý lecithin (směs lecithinu s olejem) obsahuje asi 62 % fosfolipidů (lecithinu), zbytek je sojový olej. Je to tmavě hnědá velmi hustá lepkavá tekutina nepříliš atraktivní chuti, relativně levná, ale špatně se zpracovává. Používá se často v potravinářství jako náhrada žloutků do těsta. Také se používá do komerčních lecithinových doplňků jako náplň do měkkých želatinových kapslí, někdy se k tomu účelu ještě dále ředí asi na 50 % obsah lecithinu.

Druhé provedení je lecithin zcela zbavený oleje v koncentraci 95 – 98 % fosfolipidů. Nejčastěji je známý v granulované formě jako doplněk výživy k přímé spotřebě, pro použití v akvaristice je technicky nevhodný. Nejvhodnější je lecithin práškový, vyrábí se jako potravinářská surovina, v koncentraci 95 – 98 % fosfolipidů, dobře se s ním pracuje. Práškový lecithin je několikanásobně dražší než tekutý. Vaječný lecitin je velmi drahý a vzhledem k celkově příznivému složení žloutků je zbytečné jej používat v čistém stavu.

Cholesterol

Cholesterol je výchozí látkou pro stavbu buněčných membrán a tvorbu hormonů, které příznivě ovlivňují obranyschopnost organismu. Ve žloutcích je vysoký obsah cholesterolu právě proto. Je potřebný pro organismus také ve stresu nebo hladovění. Není důvod se obávat cholesterolu ve vaječných žloutcích.

V současnosti se dokonce zvažuje záměrné přidávání cholesterolu do klinické výživy. Kromě toho zdravotně mnohem nebezpečnější jsou oxidační deriváty vznikající žluknutím cholesterolu nebo reakcí s bílkovinami při tepelném zpracování (je jich asi 30).

mg+:7275]

Oxidace tuků

Jak již bylo uvedeno, tuky mohou v krmivech oxidovat (žluknout). Krmiva bohatá na nenasycené mastné kyseliny, zpracovaná jemným mletím a podobně, zejména rybí moučka, rybí tuk, ovesné vločky, klíčky, sušený plankton a podobně snadno žluknou. Je lepší je uchovávat v chladnu a pokud možno bez přístupu vzduchu, protože tento proces způsobuje vzdušný kyslík a zrychluje vyšší (pokojová) teplota. Rybám to chuťově nevadí, naopak, někdy takováto krmiva vyhledávají. Ovšem zdravotní účinky na rybí organismus jsou vyloženě negativní. Způsobují potíže trávení, tukovou degeneraci jater, krvácení, poškození ledvin, špatný růst a rozvoj kostry, poškození a špatný rozvoj svalů, zhoršené využití tuků ze stravy, nechutenství, zhoršení krevního obrazu.

Jedním z procesů, které chrání rostlinné tuky před žluknutím, je extruze - viz. příspěvek ČLÁNEK: Extrudované výrobky v akvaristice.

Tradiční značení některých tuků a zajímavosti

V souvislosti s některými tuky se může také objevit výraz "máslo" nebo "rostlinné máslo". Obecně se jako másla označují tuky, které za pokojové teploty nejsou tekuté, ale tají v ústech. Kromě klasického másla jako tukové složky získávané z živočišného mléka existují ještě rostlinná másla v původním označení známá pod tradičními názvy "kakaové máslo", "máslo illipé" a "máslo shea". Kromě nich se omezeně používají i jiná rostlinná másla (mowrah, bornejský lůj, čínský lůj a muškátové máslo).

Kakaové máslo se získává z plodů kakaovníku (Theobroma cacao). Je to strom dosahující až 20 m výšky, v plantážích 5-10 m. Kakaové boby (semena obsažená v plodech) jsou barvou a tvarem trochu podobné velkým neloupaným mandlím. Pochází z amazonské oblasti jižní Ameriky. Plody se fermentují, lisují a získaný tuk se čistí a deodorizuje. Obsahuje 26 % kyseliny palmitové, 35 % kyseliny stearové a 34 % kyseliny olejové. Bod tání má 32 – 36 stupňů Celsia. V původních recepturách na výrobu čokolády se kakaové máslo používalo jako jediná tuková složka čokolády.

mg+:7276]

Máslo illipé se získává z plodů stromu Illipé (Shorea stenoptera), který dosahuje výšky 20 – 40 m a roste hlavně na Borneu. Plody jsou tvarově něčím mezi velkými žaludy a kaštany o hmotnosti asi 45 g. Obsah tuku je kolem 50 %, z toho palmitová kyselina 16 %, stearová kyselina 46 %, olejová kyselina 35 %, arachová kyselina 2 %.

Máslo shea (bambucké máslo) se získává ze stromu Shea (Butyrospermum parkii). Strom dosahuje výšku 20 – 25 m a roste hlavně v savanách subsaharské Afriky. Plody připomínají hladké vlašské ořechy a ze 100 kg plodů se dost pracně získává asi 8 kg tuku. Tento tuk má zajímavé zastoupení mastných kyselin, palmitová kyselina 3,7 %, stearová kyselina 41,2 %, olejová kyselina 46 %, linolová kyselina 6,8 %. Z těchto tří druhů rostlinných másel jej lze jednoznačně označit jako zdravotně nejvhodnější. Má i příznivé kosmetické účinky a často se k těmto účelům používá.

Máslo illipé a máslo shea jsou zajímavá tím, že chuťově a bodem tání se nejvíce podobají kakaovému máslu. V zemích, kde se dbá na vysokou kvalitu a tradici ve výrobě čokolády jsou illipé a shea jedinými povolenými náhražkami kakaového másla při výrobě čokolády. ČR mezi tyto země nepatří.

Zajímavostí je, že rostlinná másla illipé a shea jsou povolena při výrobě ekologických krmiv a potravin, aniž by na ně byl nutný ekologický certifikát. Získávají se z ekologicky poměrně čistých oblastí sběrem z divoce rostoucích stromů, u kterých se nepoužívá chemické ošetření.

mg+:7277]

Různá komerční označení "rostlinná másla" se používala u emulgovaných margarinů používaných jako náhražky másla. Označování "rostlinné máslo" je v poslední době zakázáno, aby nedocházelo k záměně s klasickým máslem. Obecně platí, že rostlinná másla nejsou vhodná do krmiv akvarijních ryb kvůli vysokému bodu tání a špatné zastoupení mastných kyselin.

Mezi mastnými kyselinami se můžete občas setkat s některými dalšími tradičními názvy, například s kyselinou erukovou. Obsahuje 22 uhlíků a dvojnou vazbu má na 13. poloze. Vyskytovala se ve starších odrůdách řepky pěstovaných přibližně do poloviny minulého století. Nyní se již pěstují odrůdy, které ji prakticky neobsahují. Kyselinu erukovou organismus nedokáže metabolizovat, obtížně se jí zbavuje a působí zdravotní potíže usazováním ve tkáních a tukovou degenerací.

Milovníci historických románů nebo černého humoru znají nemoc lepra. Při této příležitosti se možná setkali z názvem čalmúgrový olej. Olej z jedovatých plodů stromů čalmúgra (chaulmoogra), lat. Hydnocarpus se používal na léčení obávané nemoci zvané lepra a jiných kožních a parazitárních nemocí ještě předtím, než byla objevena antibiotika. Hlavní mastnou kyselinou zde je kyselina čalmúgrová. Je to takzvaná cyklická mastná kyselina cyklopentenyl-tridecenová, čili na řetězci je navázán cyklopentenový kruh.

mg+:7278]

Závěr:

Tuky tvoří významný zdroj živin pro ryby, což naznačuje i minimální doporučené množství v recepturách pro rybí krmiva. Rybí organismus má specifické požadavky na složení tuků a je nutno k nim přihlížet. Zanedbání těchto požadavků a použití krmiv s nevhodným složením tuků může výrazně zhoršit zdravotní stav ryb.